Na české mediální scéně se Michal Voráček pohybuje již přes dvacet let. Spoluzakládal třeba vydavatelství Ringier, do jehož stáje patří deník Blesk či týdeník Reflex. Svého času platil za jednoho z nejmocnějších lidí v tomto byznysu. Aktuálně má 40procentní podíl v provokativním internetovém deníku Parlamentní listy. „Listy vyhledávají i extrémní názory, které budí kontroverzi. Cílem je takový český politický facebook, i když je to trošku přehnané přirovnání,“ tvrdí podnikatel.
Zadá-li si člověk do vyhledávače jméno Michal Voráček, tak mu tam mimo jiné vyskočí například ve spojitosti se jménem lobbisty a kontroverzního pražského podnikatele Romana Janouška. Předpokládám, že sledujete kauzu Janoušek, Bém, BIS, odposlechy. Máte na to nějaký názor, například kdo za tím stojí?
Diskutuje se několik variant a důvodů úniku odposlechů. Více méně všechny byly publikovány v médiích. Pro mě je otázkou spíše, v jaké fázi daného procesu jsme a jak bude pokračovat. Důležité je, jestli bude zaměřen také na členy Nečasova kabinetu, ale konečným cílem může být klidně třeba prezident.
Obecně si ale myslím, že jde o dlouho očekávanou očistu.
Podle všeho to vypadá, že kauza Janoušek je jen záminkou k přeskupování vlivu. Kdo teď může posílit a kam bude cílit jeho zájem?
Tak na to neumím odpovědět. Mohu jen zmínit zajímavé názory například novináře Erika Besta nebo Mirka Topolánka na téma „kmotři a kmotříčci“… Lze si je dohledat.
Premiér Nečas použil v případě Janouškovy autonehody pod vlivem alkoholu termín boží mlýny. V této souvislosti se objevuje řada spekulací, že mohla být nehoda na Janouška nahraná…
Obecně je všechno možné. To, že byl Janoušek v době nehody sledován, to se mi zdá zřejmé.
Vraťme se k vám osobně a k vašim vztahům s Janouškem či firmou Grand Princ, která se v souvislosti s vámi také zmiňuje. Je váš vztah obchodní, či přátelský?
Taky nejsem nadšený, co se objeví, když si zadám do Googlu své jméno. Je to daň za to, že jsem dlouhodobě nekomunikoval s médii, že se nevychloubám. Mám svůj konzistentní postoj a upřímně tento rozhovor je velká výjimka. Pravdy na těch článcích je patnáct nebo dvacet procent. Jak se můžu snažit něco vysvětlovat, když před lety běžela kampaň proti exprimátorovi Pavlu Bémovi a Janouškovi, do které někdo namočí i mě.
Chcete tím říct, že jste nikdy neměli obchodní vztahy?
Neexistovaly. I přes stopadesátý off shore bych musel vědět, jestli byl Janoušek mým partnerem. Tak blbý opravdu nejsem, abych to nevěděl. Ty firmy, ze kterých to leckdo usuzoval, se přeprodávaly, byly prázdné a podobně. Usedli do nich lidé, aniž bych to mohl ovlivnit, se kterými možná mám něco společného, ale jenom něco.
V momentě, kdy začala před lety ta diskreditující kampaň proti Bémovi, jsem s Janouškem neměl na off shorech, v zahraničí, v trustech, u advokátů ani u svých dětí nic společného. Prostě nikde. Mám s ním vztah asi jako s dalšími dvěma třemi tisíci lidmi. Firma, v níž jsem ve statutárním orgánu, měla v Grand Princ určitý podíl, který se dávno prodal. Určitě jsem nebyl vlastnicky propojen s Romanem Janouškem.
Vaše kontakty s Romanem Janouškem, Tomášem Hrdličkou a dalšími ale popřít nemůžete. Chodíte třeba na vyhlášené party do Žlutých lázní (ty má v nájmu firma spojovaná s Romanem Janouškem – pozn. red.)?
Byl jsem tam myslím na oslavě Bémových narozenin, když tam byl prezident Václav Klaus. Pak již ne. Ale já všeobecně nechodím skoro nikam. A s Hrdličkou jsem v životě nikdy nejednal, jen se pozdravíme.
Navštěvujete další oblíbená místa zmiňovaných lidí, pražský Obecní dům, vyhlášený Hrdličkův a Janouškův salonek? V Obecním domě jste býval často vídán…
Tam chodím patnáct let na kafe. Ale jestli myslíte ten salonek, tak tam ne. Měl jsem to tam rád do té doby, než mě bulvární novináři začali fotit před vchodem. Aniž bych to věděl, vyšel třeba během dvou hodin Aleš Řebíček (exministr dopravy – pozn. red.) a podobně. Já tam přitom seděl s novinářem. A pak se z fotek během čtyř hodin vyvozovaly šílené příběhy. Mám zkrátka rád kávu a vodu Evian, zajdu si rád do Obecního domu nebo do kavárny Slávie. Každý se může podívat, s kým tam chodím.
Z vašeho vyprávění to vypadá tak, že s lidmi spojovanými s leckdy pochybným politickým byznysem, nemáte nic společného. Tomu se ale člověku znalému zákulisí nechce věřit.
Já je opravdu vidím v zásadě náhodně, jednou dvakrát za rok nebo za dva. Samozřejmě jiná věc je před volbami, ale to dělá daleko více lidí, kteří se motají kolem médií. Těch je hrozen a vždycky jsem byl kontaktován, jen když šlo o média a mediální informace, o nic jiného nešlo. Já navíc schůzky nevyhledávám.
A co další firmy, například Erika, která získala lukrativní kontrakt na SMS jízdenky v pražském Dopravním podniku?
To je krásné téma (otevírá obsáhlou složku, kterou má připravenu na stole). Eriku jsem založil, měl jsem v ní podíl a prodal ho v červnu 1998. A to za dost peněz. Od té doby změnila třikrát, čtyřikrát nebo pětkrát majitele. V těchhle šanonech jsou všechny smlouvy od roku 1992, kdy jsem prodal svoje první dítě týdeník Profit. Nepracuji kvůli penězům, ale kvůli úspěchu a kvůli projektům. Možná je to zvláštní, ale prostě to tak je. Baví mě to, zajímá mě to, učím se na tom.
Ano, znám pana Jelínka z Eriky, který se mnou zakládal audiotextové služby v Ringieru, na Nově a i Eriku, to je pravda. Scházím se s ním občas, to je pravda, a to, že jsem mohl mít poradenskou smlouvu s Erikou, to je možné. Já jsem v průběhu několika let dostal nabídky na majetkové vstupy do klíčových médií, de facto do všech předních, co tu působí. Ale řadu z těch nabídek jsem odmítl. Podobně to bylo s agenturou Médea, která patří Jaromíru Soukupovi (současný majitel časopisu Týden – pozn. red.), se kterým jsem spolupracoval, ale nikdy nic nevlastnil.
Jinak všeobecně uspořádání obchodů je velmi složité. To se pak těžko vysvětluje do médií, proto jsem si vzal ty složky. Všechno je zaneseno ve smlouvách a v daňových přiznáních, naučil jsem se to takhle dělat ve Švýcarsku.
To znamená, že jste opravdu nerealizoval žádné kontrakty s Dopravním podnikem a podobně?
Já osobně ne. Společnost Grand Princ, ta měla něco, třeba distribuci, co se platila inzercí.
Daníte v Česku, nebo ve Švýcarsku?
Já daním a danil jsem vždy a všechno v České republice. Mám tu celý život tři nebo čtyři konta. Ano, mám třeba firmu ve Švýcarsku, ale mými partnery jsou Švýcaři, kteří to chtějí mít logicky doma. To nejsou žádné off shory. Uprosil jsem svého partnera Uli Sigga, s nímž jsem zakládal Ringier a který je jeden z nejbohatších Švýcarů, přestěhovat firmu z Zugu do Curychu. Všichni Švýcaři z Curychu stěhují firmy do Zugu, protože jsou tam daňově zvýhodněni, takže v mém případě se udál pravý opak. Jen proto, že v Česku to vypadá podivně.
Dokázal byste vyčíslit, kolik jste si za život vydělal?
Nemám to spočtené. Určitě v desítkách milionů, ale podíly nebo akcie jsem prodával třeba i za několik milionů eur. Ale po velmi tvrdé práci třeba pět deset let. Od startu mediálních projektů pořádně nespím, pracoval jsem i osmnáct dvacet hodin denně. To mi vydrželo tak osm let. Teď už tak čtrnáct, patnáct nebo šestnáct hodin, ale telefony beru pořád. Zdraví mi překvapivě slouží, protože mě ta práce nabíjí. Mám tak pět šest mediálních kontraktů, a když mi někdo zavolá v jedenáct večer, musím mu to zvednout. K tomu pět deset nových projektů.
Na mediální scéně se pohybujete více než dvacet let a jste označován za člověka, který v tomto byznysu tahá za špagátky. Vaše jméno padalo i v souvislosti s volbou ředitele Českého rozhlasu a České televize…
Dlouhou dobu jsem s nikým z médií nekomunikoval, ale právě kvůli volbě šéfů televize a rozhlasu jsem se trochu naštval. Obě volby byly totiž obaleny celou řadou spekulací a moje jméno do nich bylo z nejrůznějších důvodů vtahováno. Ty důvody jsou přitom někdy úplně smyšlené prkotiny. Nemůžu přece za to, že všechny znám, protože řada z adeptů na tyto posty byla mými zaměstnanci či kolegy. Musím popravdě říct, že ze všech kandidátů, kteří se přihlásili do konkurzu na generálního ředitele České televize, jsem jich znal více než šedesát sedmdesát procent osobně. Z první pětky, a to jsem před volbou nemohl říct, jsem je znal všechny poměrně dlouho. Já jsem v mediální branži vlastně takový pamětník nebo živoucí inventář. Zaplať bůh, že už mě neznají dvacátníci a třicátníci.
Druhým důvodem k těmto spekulacím bylo, že si všichni myslí, že já komunikuji s politiky a nějak je ovlivňuji. Proto mě často označují za lobbistu. Ano, sem tam se s někým vídám, ale je to opět historická záležitost. Šlo o pracovní vazby. V minulosti jsem seděl v deseti statutárních orgánech klíčových špičkových médií. Každý šéfredaktor, ředitel velkého vydavatelství podobné kontakty naváže a má. Zbytek se nastřádal, když jsem byl třeba viceprezidentem fotbalové Sparty.
To, že jste byl vídán s některými z kandidátů a také s lidmi, kteří mají na podobné volby silný politický vliv, ale vyvrátit nemůžete.
Rád bych ty chiméry o mojí účasti při volbách šéfů veřejnoprávních médiích vyvrátil, aktivně jsem se opravdu neangažoval. Já to říkal na rovinu i těm kandidátům, kteří mě přišli požádat o radu a chtěli některé věci konzultovat. Řekl jsem jim: > Můžu se s vámi podělit o některé informace, které mám, je to přátelská schůzka, ale já nemůžu nikoho z vás podporovat, protože vás všechny znám. Takhle doslova jsem to řekl Petru Dvořákovi (šéf ČT – pozn. red.), se kterým jsem sedm let řešil Novu. Stejné platí o Peteru Duhanovi (šéf ČRo – pozn. red.), který byl pode mnou v Deníku Telegraf. Ano stává se mi, že někoho potkám na ulici, někdo nás náhodou vyfotí a je z toho šílený průšvih. Ale já nemůžu chodit kanály. Upřímně řečeno, když mi zavolá poslanec nebo senátor, no tak se s ním taky sejdu. A proč ne?
Jak tedy vaše jednání pojmenovat, poskytujete konzultační služby, poradenství?
Politikům radím jen v uvozovkách. Když mi zavolají nebo se s nimi sejdu, tak jim řeknu svůj názor.
Podělil byste se o jména těch, kteří vám takto naslouchají?
Upřímně řečeno, jejich jména řeknu třeba v zahraničí, když se tam na ně ptají. Nezlobte se, ale v Čechách to vyprávět nebudu. To mě činí jakoby obávaným, nevyzpytatelným, mediálním člověkem s velkou šíří kontaktů. Já jsem ale korektní.
Počkejte, vždyť jste se stýkal nebo stýkáte s Václavem Klausem, Jiřím Paroubkem, Mirkem Topolánkem, Miroslavem Kalouskem, Vladimírem Špidlou, Milošem Zemanem…
Jak to víte? Neprefabrikujme z toho žádnou zvláštní věc. Vždyť až na Kalouska byli všichni premiéry. A ten možná bude. Je zcela normální, že jsme se bavili třeba o navýšení DPH, co to bude znamenat pro tisk nebo o mediálních zákonech, zajímá je, co se děje v médiích. Nebo uvedu konkrétnější historický příklad. Na počátku devadesátých let napadlo politiky, že by média vlastněná zahraničními majiteli, měla být znárodněna. Vysvětlovali jsme tehdy intenzivně politikům, a bylo nás víc, že je to nesmysl. Že zahraniční majitelé nebudou chtít prosazovat sudetské zájmy, že Švýcaři nebudou chtít prosazovat svoje partikulární požadavky. Takové vztahy mají všichni šéfredaktoři velkých deníků, co je na tom?
Vraťme se ke zmiňovaným lidem, volají i dnes? Scházíte se s nimi?
Když mi zavolá někdo z nich, tak se s nimi asi sejdu. Volají mi také kvůli Parlamentním listům, na které dáváme stovky stránek dokumentů, článků a výstupů.
Vy historicky figurujete také na jedné nahrávce s Františkem Mrázkem, zavražděným bossem českého podsvětí.
To jsou fakt otázky, to díky, jediná není pozitivní. Řekněme hned, že tam figuruji zcela nezávazně a okrajově. Mrázek znal téměř všechny a komunikoval s nimi. Ale jak jsem měl před patnácti lety vědět, že je podezřelý z několika vražd a že je, jak se dnes s oblibou říká, kmotr? Byl by přitom absolutní šok, kdybych řekl, kdo nás představil, ale já mu to nechci udělat. Je nutné připomenout, že Mrázek měl špičkové informace. Já jsem tehdy pracoval ve vedoucích pozicích na Nově, a ty informace mě zajímaly. Život prostě není černobílý. On se stal jakousi rituální postavičkou, já jsem ho tehdy bral jako trošku popletu, ale informace míval dobré. Obavy jsem začal mít, když jsem jednou viděl jeho kufřík, ve kterém měl dvacet telefonů. To jsem utnul. Ale zase, když s někým mluvím za média, tak to neznamená, že s ním kradu nebo zalévám lidi do sudu.
V jaké kondici jsou podle vás dnes významná česká média?
Pro slabší je to bitva o přežití. Obecně jsem dalek toho, abych cokoli kritizoval. Obsahově česká média jsou, a odpovím odporně, taková, jaký je stát a národ. To, že se tištěná média snaží zachránit, co se dá, než se překloní do internetové verze, než začnou rozesílat svoje stránky do iPadů, je celkem logické. De facto ale globální média skoro kompletně jsou crazy.
Co teď v médiích nejvíce prodává?
Největší pitomosti, ale i rychlé informace. U nás třeba Bartošová. Typickým příkladem je internet, všechny titulky směřují k bulváru, jinak to nikdo číst nebude. Pět dní na internetových stránkách BBC prodával Tiger Woods a jeho milenka. Je to celé otázka formy a techniky. Například proslavené Klausovo pero na serveru Youtube bylo světově snad nejsledovanějším českým videem. V uvozovkách slušní novináři říkali: vždyť to byla prasárna, protože Klaus nevěděl, že jsou zapnuté kamery, že ho natáčejí. Ale byl to prezident na tiskovce, tak se nemůže divit, že ho snímají. Upřímně řečeno, umím si představit jiné prasárny než běžící kameru v průběhu konference. Buď tištěná média prodávají ve stovkách tisíc a daří se jim, nebo v desítkách tisíc a živoří. U elektronických začíná úspěch na milionech.
Podívejme se teď blíže na Parlamentní listy. Toto periodikum se prezentuje specifickým druhem žurnalistiky, až pavlačovým. Od herce Jiřího Krampola k levicovému sociologovi Janu Kellerovi. Titulky jsou vyzývavé, expresivní, až extremistické. Co se tím sleduje?
Ale, ale. Tak hrozné to není. To jste přehnal… Jejich cílem není zpravodajství, ale diskuse. Parlamentní listy přitom musejí přitáhnout čtenáře, protože nejsou napojeny na silné vyhledávače jako Novinky na Seznam.cz a Aktuálně na Centrum.cz. Musejí se uživit, proto potřebují reálné čtenáře, počty přístupů. Koncept listů je o politice ze všech stran, ale chceme do toho projektu dostat i názory normálních lidí. Cílem není zpravodajství, ale komunikace.
Takže když politoložka Vladimíra Dvořáková na Parlamentních listech tvrdí, že lidé jsou z politiky už tak naštvaní, že vyjdou do ulic, jde o lákání čtenářů na extrémní názor?
Politoložka Dvořáková i sociolog Keller patří mezi nejdiskutovanější autory. Chceme rozproudit diskusi. Pro mě je nejpodstatnější, že tam každý může nezkresleně publikovat, co chce, na téma politika, Česko a podobně. Napíšou tam něco o vás a vy můžete hned reagovat a vyjde to. Je to celé zatím experiment, vyhledávají se i extrémní názory, které budí kontroverzi. Cílem je český politický facebook, i když je to trošku přehnané přirovnání.
Jak je to s vaším skutečným vztahem k tomuto médiu?
Měl jsem tam opci, tu jsem uplatnil, akcie jsou na jméno. Jako fyzická osoba, pokud se nepletu, vlastním čtyřicet procent akcií.
Nezávislý pozorovatel se ale neubrání dojmu, že Parlamentní listy jsou až příliš přívětivé k prezidentovi Václavu Klausovi, potažmo k jeho vicekancléři Petru Hájkovi…
Blbost. Jde všeobecně o lidi, kteří nedostávali prostor, kteří se plně nemohli prezentovat v médiích. Pak jsou někde vidět a dělá se z toho senzace. Mně se to stávalo taky. Když o mně někdo píše, zavolá mi půl hodiny před uzávěrkou a napíše, že se mi nedovolal, nebo doplní reakci z esemesky, kterou mu pošlu. I když musím říct, že jsem záměrně dlouhou dobu nekomunikoval, takže jim to nemůžu vyčítat. Ale ty články třeba o mně byly zjevně už dávno napsané se vším všudy, s titulky atd., to je ten problém. Po těchto prasárnách se musí v české žurnalistice jít.
Vraťme se k názorově velmi explicitním článkům hradního vicekancléře Hájka…
Jak už jsem řekl, budí to pozornost. Parlamentní listy poskytnou prostor každému, když má zájem. Ty věci jsou čtené, Petr Hájek pozornost budí, často má extrémní názory, provokuje diskusi. To je vše. Stejný prostor poskytneme klidně například i zeleným, pokud budou plodní, nebo komukoli, kdo je v politice aktivní. Navíc všichni zastupitelé, a je jich přes čtyřicet tisíc, ho po registraci mají okamžitě zcela bez zásahu redakce!
Michal Voráček (54)
- Narodil se v říjnu 1958 v Praze.
- Vystudoval Vysokou školu ekonomickou v Praze.
- Před rokem 1989 působil v podniku zahraničního obchodu Artia nebo v Hospodářských novinách.
- Po roce 1989 založil časopis Profit, se švýcarskými investory spoluzakládal mediální koncern Ringier.
- Působil ve statutárních orgánech vlastníků televize Prima, televize Nova, audiotextové společnosti Erika, firmy Český mobil (dnes Vodafone), mediální společnosti Médea nebo distribuční firmy PNS..
- Jeden čas byl viceprezidentem fotbalové AC Sparta.
- V současnosti mu patří 40procentní podíl v internetovém médiu Parlamentní listy.
- Jeho partnerkou je televizní moderátorka Michaela Jílková.
Příběh podnikatele Házenkář v obleku
Před činžovním domem na pražském Žižkově zaparkoval tmavě modrý v§z Opel Zafira. Michal Voráček vystupuje a zapaluje si dunhillku: „Jeepa Cherokee mám v servisu, na křižovatce mi jedna baba nedala přednost a ustřelila mi předek,“ konstatuje a potáhne z cigarety.
Když se s ním člověk nebaví jen o byznysu, dozví se, že kdysi býval poměrně úspěšným brankářem v házené. „Pojďte se vsadit, že z deseti sedmiček (trestných hodů) vám minimálně devět chytím. A budu chytat v obleku,“ sází se s autorem tohoto článku, který v minulosti býval úspěšným střelcem zmíněných trestných hodů. „Býval jsem juniorským reprezentantem, ale měli jsme špatnou morálku, tak jsme to nikam nedotáhli,“ podotýká.
Voráček se nesoustředí jen na mediální byznys a s tím související politické hrátky. „První barák jsem koupil asi za dva miliony, to byly jiné ceny.“ Značnou část svých zisků ukládá do nemovitostí. „V devadesátých letech jsem nakoupil lacino asi šest domů, staral jsem se o ně, opravoval jsem je, s odpuštěním jsem se s tím strašně sr… Po patnácti letech mi třeba můj švýcarský kolega, majitel firmy Schindler Uli Sigg řekl, že chce být mým obchodním partnerem, tak jsem použil firmu ve Švýcarsku a v roce 2008 jsem mu prodal sedmdesátiprocentní podíl za tři a půl milionu eur. Takhle se taky vydělávají peníze. Zprostředkovával jsem lidem v zahraničí koupě, pak jsem měl z každého kontraktu deset procent. Všechny ty domy jsou tvrdě zaplacené, měsíčně jsem měl kdysi z jednoho domu za správu deset tisíc korun. Není to žádné tajemství. Co jsem vydělával v médiích, vrazil jsem do nemovitostí. Mám taky jednu komerční nemovitost ve Špindlerově Mlýně, kterou jsem koupil v devadesátých letech, kdy Špindl nikoho moc nezajímal. Před čtrnácti lety jsem ji pronajal. Do Špindlu jezdím jednou ročně kvůli prodloužení smlouvy. Vypadá to možná absurdně, ale pro mě znamená starat se o to a něco opravovat nebo stavět, hodně moc.“
