Na konci března se vynořila dvě pozoruhodná svědectví z petrohradského Ústavu pro výzkum internetu, což je záhadná firma ve čtyřpodlažní budově v Savuškinově ulici č. 55. Jedno podala pro agenturu AFP a deník The Guardian anonymně mladá žena, která měla až do poloviny března v popisu práce obhospodařovat hned několik „hadrových“ účtů, diskutovat o hudbě, pečení dortů, nejkrásnějších městech Evropy a bohatě to prokládat výroky o „fašistické vládě v Kyjevě“ a „zkorumpované opozici“ v Rusku.
V rozhovoru pro Rádio Svobodná Evropa pak jistý Marat Burkhard popsal pracovní prostředí ústavu (otevřené kanceláře po 20 lidech, sledovací kamery, drakonické pokuty od „editorů“ za ideologické odchylky) a technickou specifikaci práce (denní penzum 135 postů o 200 znacích za dvanáctihodinovou směnu, přičemž „komentování“ probíhá ve trojicích, kdy jeden z trojice hraje roli pomýleného „zloducha“ a ostatní dva trollové jej utlučou „argumenty“).
Nejhorší na té práci je, když hovořím s přáteli a oni opakují věty, které jsem den předtím dostala v zadání
Není bez zajímavosti, že v tuzemsku byla častou reakcí na rozhovor pochybnost, zda nějaký Burkhard vůbec existuje. Už to jméno! Český diskutér na serveru Kosa Nostra Zostra s nickem New York vyrešeršoval, že Marat se ve skutečnosti jmenuje Mindiyarov, umí dokonale německy, je podle všeho gay, takže je dost možná podobně „falešný“ jako ti, o nichž podává svědectví. Ano. To jsou relevantní pochyby, jimž musí čelit každý čtenář.
Ministerstvo lží
Ocitujme si na začátek asi nejpozoruhodnější výrok, který od ruských trollů směrem k západním sdělovacím prostředkům dosud zazněl. Jeho autorem je „hadrová panenka“, jak se říká falešným účtům neexistujících osob, Natalya Drozdova: „Nejhorší na té práci je, když hovořím s přáteli a oni opakují věty, které jsem den předtím dostala v zadání. To si uvědomíte, že vaše činnost má efekt.“
Kremelská továrna na pravdu byla již vícekrát infiltrována místními novináři. Andrej Sošnikov z petrohradského listu Moj Rajon odsud publikoval vícero dokumentů včetně jednoho videa. Z dosavadních výpovědí je zřejmé asi toto – kremelští trollové jsou zhruba od roku 2012 rekrutováni skrze pracovní servery inzerující pozice copywriterů či content managerů za odměnu 40 až 60 tisíc rublů měsíčně (asi 20 až 30 tisíc korun), což je ruský nadprůměr.
Facebook Natalye Drozdovy
S nabranými lidmi není podepsána žádná pracovní smlouva a peníze dostávají jednou týdně na ruku. Jsou to vesměs mladí a apolitičtí absolventi škol z provinčních ruských měst toužící po uplatnění, kteří s danou prací nemají větší morální problém, anebo jej neventilují.
Ústav má čtyři podlaží. V jednom sídlí cosi jako tisková agentura, která pod názvem Charkovská tisková kancelář vyrábí zpravodajství „z Ukrajiny“. V dalším poschodí jsou SEO specialisté, kteří denně vyprodukují desítky „demotivátorů“ použitelných v online diskusích. (Co je demotivátor? Nějaký upravený obrázek. Třeba Baracka Obamy s krátkým penisem či ukrajinského prezidenta Porošenka v ženských šatech.) V dalším poschodí jsou ruskojazyční trollové. Nejlépe placeni jsou ovšem trollové hovořící anglicky, kteří mají za úkol zaplavit kremelskou propagandou diskusní fóra BBC, CNN či New York Times.
Permanentní fronta
Možná už jste se s tím rovněž setkali. Rozkliknete na Facebooku článek Der Spiegelu, který pojednává o proruských postojích Miloše Zemana. Diskuse pod ním je ohromující – jeden německý diskutér za druhým aplauduje českému prezidentovi za to, že se vzepřel „americkému diktátu“ a nehájí otrocky jako ostatní státníci Evropské unie „juntu v Kyjevě“ a „ukrajinské fašisty“. Jsou to autentické názory, anebo práce trollů? Anebo obojí?
Britský student sociologie Lawrence Alexander si dal tu práci a na sociálních sítích dosud identifikoval 20 500 uživatelských účtů, jejichž účelem není nic jiného než šířit kremelskou propagandu v angličtině. Švýcarský novinář napočítal tucet německojazyčných trollů operujících ze Švýcarska. Neexistuje důkaz, že jsou placeni Kremlem. Třeba by je ale překvapilo zjištění, že Vladimir Putin je přesto považuje za „své“ válečníky.
Při ohlašování nové vojenské doktríny loni v prosinci slíbil využít „nevojenské prostředky“, například informační technologie a také „politické síly a společenská hnutí“ v zemích protivníka. Putin přitom jen parafrázoval náčelníka generálního štábu Valerije Gerasimova, jenž je považován za autora konceptu „hybridní války“. Gerasimov před dvěma lety „protivníkům“ celkem bez obalu slíbil, že Rusko bude jejich vojenskou převahu „neutralizovat“ tím, že v jejich zemích „posílí vnitřní opozici“, a otevře tak „permanentní frontu“ na území nepřítele.
Ukrajinská krize
Proč jsme lépe neposlouchali? Rusko svou „kybernetickou armádu“ nasadilo už v počátcích krize, přičemž za první cíl si zvolilo vnutit světu vlastní terminologii. Termíny jako „fašisté“ či „junta“ pro legitimní vládu v Kyjevě mezitím stačily zdomácnět i v češtině. Samotné spojení „ukrajinská krize“, jež působí docela neutrálně, je asi největším úspěchem kremelské propagandy. Konflikt rozhodně nezačal jako vnitrostátní krize, nýbrž jako hybridní válka Moskvy proti Kyjevu.
A jestli to někdo agresivně vyvrací na sociální síti, je to nejspíše kremelský troll. Anebo aktivní člen Putinovy „permanentní fronty“ na území protivníka.
Made in DDR
Aby nedošlo k mýlce. Skoro každá země, které není lhostejná vlastní obrana, provozuje nějakou svou kybernetickou jednotku. Podle neziskové organizace Freedom House to v obdobné míře jako Moskva dělá i Čína (jejímž trollům se kvůli nízkému žoldu v on-line komunitě přezdívá „50centová armáda“) a Bahrajn. Nasazení trollů v různých kampaních vyzkoušely v minulosti úspěšně Republikánská strana v USA, britská telekomunikační rozvědka GCHQ a všechny indické strany.
Žádná z těchto zemí si ovšem nenajímá stovky lidí k téměř tovární produkci dezinformací s cílem rozvrátit veřejné mínění ve vybraných zemích. Rusko má v tomto ohledu z čeho čerpat. Stačí si přečíst memoáry Anatolije Granovského Byl jsem agentem NKVD, aby vám došlo, jakým způsobem (očerňování a kompromitace demokratů) se v ČSR po roce 1945 uchytával komunistický režim. „Byl jsem zhrozen z toho, že tomuto kulturnímu národu aktivně pomáhám do stejné špíny, z níž jsem vzešel,“ píše Granovskij sebekriticky o svém působení v Praze.
Metody vynalezené KGB dotáhla během studené války k dokonalosti východoněmecká Stasi, která založila vědní obor operativní psychologie. Klíčovou složkou „vědy“ o psychologické válce je kapitola zvaná Rozvrat: „Protivníkovými stanovisky je třeba otřást, nasadit pochyby a nedůvěru, zdiskreditovat odpůrce a rozdmýchat střety.“ Můžeme si být přitom stoprocentně jisti, že jestli Vladimira Putina s výsledky bádání východoněmeckých soudruhů neseznámili ještě na škole, dohnal to rychle během působení v Drážďanech v 80. letech.
Celosvětový dopad za pakatel
A kdybyste byli Putin, položili byste si otázku nejspíš ještě úplně jinak. Proč tuhle vlastně informační válku (podle manuálu jménem Rozvrat) vlastně nevést? Celkem nic to nestojí a přináší zaručené výsledky.
I kdybyste provozovali jen petrohradskou informační manufakturu, za nějakých 240 milionů rublů ročně (120 milionů korun – z hlediska Kremlu naprosto zanedbatelná částka) si pořídíte denní penzum cca 50 tisíc komentářů po všech serverech světa. K zaplavení diskusních fór BBC či CNN, soustředíte-li se jen na hlavní zprávy, stačí pouhý zlomek tohoto počtu.
A když nějaký troll přeběhne na stranu protivníka? Žádná škoda. Ještě dva tři přeběhlíci a Západ to úplně přestane zajímat. V nejhorším na ně pošlete nějaké trolly. A plody jejich práce budou žít věčně!
Čtěte také:
Kiska: Rusko chce kvůli Ukrajině rozbít jednotu EU
Brusel vymýšlí plán, jak bojovat s ruskou propagandou
Zemanovy výroky využívá Rusko a Ukrajince udivují, tvrdí novináři
