Západka plechových dveří cvakne, řinčivý zvonek pročísne tetelící se vzduch a čtyřpatrová těžní klec plná horníků se řítí rychlostí deseti metrů za sekundu do dvanáctého podzemního patra. V hloubce šesti set metrů směna nasedne na dieselový vlak a vydá se bludištěm vyražených štol. Po zhruba tříkilometrové cestě muži přestupují do další, větší klece, následuje znovu pád do zhruba jednoho kilometru pod zemí, do dvacátého patra. A zase cesta vlakem a kus pěšky.
Pak po dvou mužích lezou po několika žebřících v několika šikmo vyražených komínech. V nich je násypka, ze které se dá najednou naplnit třicet vozíků, ale také tunýlek pro tahání důlní techniky, vzduchotechnika, pneumatické hadice a elektrické kabely. Ve třetím patře překračují dřevěnou deskou přikrytý otvor do násypky a kolem dvou elektrických vrátků postupují až k čelu čerstvě odstřelené dobývky.
Teď musejí vydřevit zhruba metr a půl obnaženého skalního stropu a na konci upevnit příčnou kládu, na které ukotví kladku. Na ocelovém laně mezi vrátkem a kladkou se pak bude pohybovat železná lžíce velikosti dětského kočárku, kterou budou shrabovat odstřelenou horninu. Některé větší kusy musí těžkým perlíkem rozdělit, aby je lžíce vůbec pojala. Jeden „hrabák“ ve dvanáctimetrové chodbě hrne jednu várku, tu pak přebírá další v devadesátistupňovém ohybu v chodbě dlouhé sedm metrů, a pak šup s dobytou rudou do hrdla násypky.
Když je čelo dobývky vybráno, musí se navrtat, naplnit výbušninou a odstřelit. Tahle dvoučlenná parta už ale odstřel na této šichtě nezvládne, vylomené rudy bylo příliš mnoho. Vyklizené čelo dobývky proto jen navrtají a připraví odstřel pro kolegy, kteří je po desáté večer vystřídají. Celou dobu mají nad hlavou tři podobně odstřelené a vytěžené chodby, každá drží na podlaze z klád a pletiva. Po odstřelu prostě zasype vytěžený prostor, dopadne na podlahu, a rozepře se do stěn.
To je každodenní rituál v dole v Dolní Rožínce. S výjimkou Rumunska je důl Rožná jediným fungujícím uranovým dolem v Evropské unii. Z jedné tuny vydobyté uranové rudy se dá po složitém procesu v úpravně extrahovat 1,5 kilogramu uranu. Finálním produktem chemické úpravny v Dolní Rožínce je diuranát amonný – chemický vzorec (NH4)2U2O7 – s koncentrací uranu kolem 70 procent neboli takzvaný žlutý koláč – yellow cake. Ten se pak, dále upravený do palivových článků, používá jako palivo v jaderných elektrárnách.
Skutečnost předčí odhady
Když v roce 1957 těžba v Dolní Rožínce začínala, experti odhadovali, že se vytěží zhruba 660 tun uranu. Do konce roku 2010 se ale v ložisku Rožná vytěžilo zhruba 17 milionů tun uranové rudy, což představuje více než 19 tisíc tun uranu. „Realita těžby v drtivé většině předčí původní odhady,“ říká zástupce vedoucího výroby dolů Petr Kříž a raduje se nad vysokou kvalitou právě vytěžené horniny, kterou právě měří speciálním radiometrem.
Ve světě dnes funguje přes 440 jaderných reaktorů. Největšími velmocemi v těžbě rudy, které je zásobují, jsou Kazachstán, Austrálie a Kanada. Ve světě se ročně těží pro energetické účely přibližně 45 tisíc tun uranu, ale spotřeba reaktorů je přes 60 tisíc tun uranu. Případný deficit se pak pokrývá ze skladových zásob – tedy ze zásob vytěžených a skladovaných a z delaborovaných jaderných zbraní.
V České republice bylo dosud vytěženo a zpracováno zhruba 120 tisíc tun uranu. Největším českým ložiskem uranu byly v devadesátých letech zavřené doly v Příbrami, kde se vytěžilo 30 tisíc tun uranu. „Z historického pohledu zaujímá Česká republika ve světovém měřítku stále významné místo v těžbě uranu, a to jak kvalitou, tak vytěženým objemem,“ vysvětluje Josef Lazárek, výrobní náměstek ředitele závodu GEAM, který patří do státního podniku Diamo.
Masivní investice
Například elektrárenská jaderná velmoc Francie nemá už kde těžit, proto investuje do dolů v Africe nebo v Kanadě. „Francie je v této politice asi nejagresivnější a nejdůslednější. Její národní konglomerát Areva, který vyrábí reaktory, zároveň těží rudu například v Nigeru a dalších afrických zemích a shání a nalézá různá ložiska jinde po světě. Myslím si, že trochu opatrnosti v tomto segmentu by neuškodilo, pokud bude nastartována masivní výstavba jaderné infrastruktury ve světě, především v asijské části. Může se stát, že uran se stane ostře sledovanou komoditou, které nebude dost,“ nechal se před časem slyšet český velvyslanec pro otázky jaderné bezpečnosti a zmocněnec pro dostavbu jaderné elektrárny Temelín Václav Bartuška.
Ve stínu fukušimské tragédie asi málokdo ví, že kupříkladu v Japonsku je v provozu 52 reaktorů a země se rozhodně nechystá na hromadné ukončení jejich činnosti, podobně jako to plánují v sousedním Německu. Jeden kilogram uranu dnes vyjde na spotovém trhu na zhruba 110 dolarů a jeho cena může ještě se stoupající poptávkou výrazně vzrůst.
Nejvíce uranu dnes spotřebují Spojené státy americké, západ Evropy a Japonsko. V Číně se v současnosti staví okolo čtyřiceti reaktorů, podobnou cestou postupuje Indie. Obrovskou spotřebu uranu má i Rusko, to ji ale na rozdíl od výše jmenovaných zemí pokryje ze svých zdrojů.
Efektivní těžba
V jediném fungujícím českém dole v Dolní Rožínce jsou zásoby těžitelné do roku 2015. Dnes se těží v hloubce 1200 metrů ve 22. podzemním patře, připravena je těžba ještě o dvě patra níž. Do otevření dalších pater by bylo zapotřebí investovat miliardové částky. „Jsme limitováni rozhodnutím vlády z roku 2007, ze kterého – zjednodušeně řečeno – vyplývá, že těžit se bude do té doby, dokud budou doly schopny pokrývat náklady na těžbu z vlastních zdrojů, dokud bude rentabilní. Těžba zkrátka může být v čase neomezená, ale nesmí být dotována,“ říká Lazárek.
A těžba v Dolní Rožínce skutečně rentabilní je. Nutno podotknout, že velmi záleží na platnosti, případně prodloužení smlouvy o dodávkách uranu s jediným odběratelem uranové produkce – se společností ČEZ.
„Dnes se v České republice vyrábí zhruba 66 procent elektřiny z uhlí a 30 procent z atomu, odpovídá to evropským číslům. Současná energetická koncepce počítá s tím, že by se podíl atomu zvýšil na zhruba 50 procent. Osobně si myslím, že atom je potřebnou a nutnou součástí toho, čemu se tak nehezky říká energetický mix, tedy toho, z čeho bereme elektřinu,“ zaglosoval před časem vizionářsky Bartuška.
Do příštího století
Z výše uvedeného by se mohlo zdát, že se tuzemské zdroje uranu neztenčují, opak je ale pravdou. V České republice jsou dvě geologicky prozkoumaná ložiska, kde je možné výhodně těžit. A to v míře nemalé.
Udělejme si malé srovnání. Dvě české jaderné elektrárny Temelín a Dukovany spotřebují od 630 do 670 tun uranu ročně. Podle fundovaných odhadů je možné na území České republiky vytěžit 60 až 70 tisíc tun uranu. Laickou matematikou: za stávající spotřeby obou „jaderek“ by bylo možné vyrobit palivo do obou energetických entit na sto let, a to výhradně z vlastních zdrojů. V současnosti přitom musíme domácí surovinu doplňovat uranem z ruských, případně jiných zdrojů.
Ekologičtí aktivisté, kteří mají s jadernou energetikou problém, by okamžitě namítli, že těžba je možná ještě nebezpečnější a škodlivější než sama výroba energie. Jenže technologie výrazně postoupily kupředu a i takzvané loužení, které se v 80. letech minulého století negativně podepsalo například na přírodě Českolipska (Hamr a Stráž pod Ralskem), lze přizpůsobit tak, aby byly dopady na životní prostředí výrazně minimalizovány. Ostatně podobné chemické procesy budou bezpodmínečně nutné i k dobývání takzvaného břidlicového plynu a rozhodně nepůjde o zcela neškodné chemikálie.
Nalezeno, zasypáno
Asi nejméně kontroverzním uranovým dolem by se mohla stát lokalita Brzkov – Horní Věžnice (mezi Přibyslaví a Polnou). Geologický průzkum v osmdesátých letech minulého století odhadl tamní zásoby uranu na 3100 tun, váha vydobyté uranové rudy by ale mohla být daleko vyšší. Horníci se totiž dostali „jen“ do hloubky 300 metrů. Důl byl v rámci útlumového programu po desetiletém průzkumu a přípravě těžby zlikvidován a zasypán. Znovuuvedení této lokality do těžby by si tak vyžádalo miliardovou investici.
Doly, které by se mohly stát stěžejní zásobárnou uranu pro české reaktory, by mohly vzniknout v už zmíněné a v minulosti dobývané lokalitě Hamr a Stráž pod Ralskem. Těžit by se mohlo kombinovanou technikou, tedy jak hornickým způsobem, tak chemickým loužením. Jak zdůrazňuje Lazárek, při využití všech současných nových vědeckých poznatků, s aplikací maximálních ekologických přístupů k těžbě a s cílem co nejmenší zátěže pro životní prostředí a obyvatelstvo. „V posledních dvaceti letech doznaly technologické postupy výrazných kvalitativních změn. Proti těžbě uranu ve výše uváděných lokalitách existuje odpor veřejnosti, který přetrvává kvůli špatným zkušenostem ze 70. a 80. let minulého století. Zahájení nové těžby při použití nejmodernějších technologií je podmíněno souladem s energetickou a surovinovou koncepcí České republiky a řádným projednáním a objasněním s obyvatelstvem dotčených oblastí při vyřešení případných finančních kompenzací,“ vysvětluje náměstek ředitele GEAM. Podle něj ale zatím v současné době neexistuje ani politická, ani společenská objednávka.
Bojíme se, že skončí
Lazárek ubezpečuje, že dobývání by mohlo být vůči životnímu prostředí výrazně šetrnější, než v minulosti realizovaná díla. Hornickou činností by se prý dal těžit a zpracovávat uran ekonomicky efektivně bez ohrožení podzemních vod a přírody. „Myslím si, že nejde o to, jestli těžit, či netěžit uran, ale jak těžit,“ říká.
Součástí dolů je vždy úpravna uranové rudy a k ní nutně patří odkaliště pro ukládání zbytkového rmutu po chemických procesech. Jenže ani to už dnes nepředstavuje takový problém jako v minulosti. Úpravárenské technologie a čištění vod doznaly výrazných změn k lepšímu, takže se ekologická zátěž mimořádně snížila. „Od nás vytéká taková voda, že v ní žijí raci a pstruzi. Jsme pod permanentním dozorem Státního úřadu pro jadernou bezpečnost. Veřejnost je permanentně informována a má trvalý přístup ke všem informacím ohledně eventuální zátěže k životnímu prostředí,“ dodává Lazárek.
Zdroje by tedy byly, jen je vytěžit. Problém jaderné energetiky vždy spočíval v malé informovanosti. Odpor vůči atomu potom vystupňovala fukušimská tragédie. Jenže postavme proti námitkám environmentalistů skutečnost, že z jednoho palivového článku se spotřebuje maximálně pět procent možné dosažitelné energie. A můžeme přidat další argument, že se pracuje na vývoji technologicky modernějších reaktorů, v nichž by „vyhořelé“ skladované palivo mohlo být maximálně zužitkováno. A kdybychom počítali i se zásobami pod zemí, nelze se v době tenčících se zdrojů než zamyslet nad tím, jestli tento způsob získávání energie není opravdu výhodný. Tedy možná jinak řečeno slovy Evy Sýkorové, bývalé starostky obce Rožná, která s doly v Dolní Rožínce sousedí: „My se nebojíme uranu, my se bojíme, že uran skončí.“
