Osmého července 1992 na budapešťském Kissstadionu hráli Roxette, v Göteborgu na Ullevi Stadium ve Švédsku pro změnu Genesis, a já seděl v nějakém předpokoji v brněnské vile Tugendhat, a čekal, jak to dopadne. Nakonec se z toho krásného obýváku s onyxovými stěnami z Maroka a táflováním z nádherného makassarského ebenu z ostrova Celebes vynořil Václav Klaus s Vladimírem Mečiarem. Prohlásili, že je konec. Československé federace.
Ani po čtyřiadvaceti letech nelze přehlédnout ten nejpodstatnější rozdíl mezi rozdělením Československa v roce 1992 a situací po britském referendu, jež nastala poté, co majorita zúčastněných rozhodla o tom, že si přeje odchod Spojeného království z Evropské unie. Ten nespočívá v tom, že v ČSFR se referendum nekonalo. Co by asi mohlo vyřešit, zejména pokud by jedna část federace řekla ne, zatímco druhá ano? Anebo obě části řekli ano, ale jedna s dovětkem, že chce být suverénní?
Ne, rozdíl nespočívá v (ne)referendu tehdy a dnes. Spočívá v tom, že zatímco v československé federaci se pod vedením Václava Klause na straně jedné a Vladimíra Mečiara na straně druhé, jako premiérů národních vlád, přistoupilo v klidu k jednání o uspořádání vztahů, v Londýně panuje chaos, a totéž v Bruselu.
Klausovo parádní číslo
Ať nahlížíte na roli Václava Klause v moderních českých dějinách, jak chcete, tak hladký a civilizovaný, technicky velmi dobře zvládnutý proces, který následoval jako důsledek politické volby na obou stranách hranice, je jeho ohromnou zásluhou. Bylo, je a bude to jeho parádní číslo, které historici nikdy nebudou schopni ani bagatelizovat, ani pominout. Ušetřil patnácti milionům lidí čas rozplizlého dohadování, které společný stát provázelo od roku 1990. Z hlediska vzájemných vztahů i ekonomiky obou zemí nedocenitelné. Za to si ho velmi vážím, a vždy budu.
U rozdělování federace jsem poté byl, na malém kousku celého procesu, u dělení obchodních kvót. Nevím jak jinde, ale kéž by se to nastolení základní atmosféry dokonale potvrdilo v Bruselu jako tehdy v Bratislavě, kdy slovenský zástupce prohlásil: „No čo, chlapci? Rozdělili sme, tak poďme obedovať. A hádam aj volačo vypijeme.“ Stalo se.
Po Brexitu jakoby nikdo z neměl „plán B“, nic nebylo v šuplíku, a to ani na straně zastánců, ani odpůrců Brexitu, ani evropských pozůstalých. A to je zlé, neboť tahle situace vyžaduje koňskou dávku rozvahy, až skoro technicky rozvážného přístupu k složitému problému, kdy žádná ze stran by neměla být vedena touhou zvítězit; neboť civilizovaný rozvod vyžaduje ústupky, pokud to nemají odskákat „děti“. Benigní česko-slovenské touhy po udržení vztahu při rozchodu, té je nám třeba.
S dobrou vůlí lze přitom konsensus nalézt. Británie si evidentně přeje zachovat přístup na unijní trh zboží a služeb, a ze všeho nejvíc postavení v oblasti, kde je její dlouhodobá komparativní výhoda- tedy ve financích a dalších profesionálních službách, kde Londýn patří k pupkům světa už velmi dlouho.
Na druhé straně byl Brexit evidentně o tom, že nezanedbatelná část britské společnosti si přeje získat podstatně větší kontrolu nad migrací pracovní síly z ostatních zemí Unie. Británie sice ještě pořád vyrábí fajnové věci, ale z hlediska celkové obchodní bilance má obrovský deficit v obchodu zbožím, takže EU má silný zájem si přístup na velký britský trh udržet. Na straně má tu komparativní výhodu ve službách, o kterou nechce přijít. „Tit for tat“, česky řečeno něco za něco, a tady je dohoda možná, když se dosáhne kompromisu v migraci pracovní síly.
Po Britech má smysl rozumně žádat udržení práv pro občany EU, kteří tam již jsou (k tomu jsou ostatně smluvně vázáni) a připuštění občanů EU na trh práce podle schopnosti absorpce jejich trhu práce- jinak řečeno kvótu, která není horší než dnes. Je to precedens? Ano, je, ale je to také cesta k udržení dobrých vztahů. Britové nemohou být penalizováni za to, že jejich trh práce je pružnější než v jiných zemích, a že se lidé lépe domluví, díky angličtině.
Když jsme u toho, vícekrát v životě jsem existenci společného trhu v Evropě obhajoval tím, že je to naprostá aberace ve srovnání se zbytkem světa, právě pokud jde o migraci pracovní síly mezi zeměmi s ohromným mzdovým diferenciálem.
Přečtěte si další komentáře autora:
Česká lékařská komora a její nepochopení daní
Gotthardský tunel a hodonínský přístav
Představa, že by Spojené státy otevřely svoji hranici na Rio Grande s Mexikem, aby jí opevnily na Rio Usumacinta na mexické hranici s Guatemalou, byla ten příklad. Nedosti na tom, ještě by američtí daňoví poplatníci měli posílat procento svého HDP někam do Mexika. Byl jsem v bulharském nebo na rumunském venkově v chudých regionech, viděl jsem romské osady na Spiši, stejně tak jako vesnice v jižním Mexiku, a ten rozdíl mezi metropolí a periférií v není nijak výrazný.
Když chcete Korejce opravdu vystrašit, začněte mu vyprávět o perspektivě mírového sjednocení Koreje, kdy režim na severu bez boje padne, a oni otevřou hranice. Bojí se toho při tom ohromném rozdílu mezi Severem a Jihem víc než čert kříže, a to je jeden národ. Říkají, že by to nezvládli, a vědí proč. Dokonce i pro etnicky velmi homogenní země je zkrátka velmi obtížné náhlý příliv vstřebat, koneckonců Němci nemají vstřebáno dodnes, a to ten poměr vstřebávaných a vstřebávajících byl lepší než 3:1.
„Pull factor“ v podobě mzdového diferenciálu a perspektivy života v zemi, kde je potenciální naděje na zlepšení životní úrovně větší, je obrovský. Připadalo mi jako důkaz velkodušnosti Evropy a touhy po jejím sjednocení, že tohle kdy akceptovala-volný pohyb pracovní síly.
| Slabší ekonomika, méně peněz z eurofondů… Přečtěte si, co bude brexit znamenat pro Česko 10 dopadů brexitu na Česko  |
Nyní víme, že Evropská unie se dožila prvního odchodu z klubu z důvodu existence tohoto typu stresu (přinejmenším politického argumentu), a při zpětném ohlédnutí říkám, že nemůžeme být zas až tak moc překvapeni, když k tomu přidáme další stresy typu finanční krize, anebo průlomu hranice na naší Rio Usumacinta, což je Středozemí. Není překvapivé, že to Evropa nezvládá, a je téměř jisté, že při pokračující existenci těchto tlaků se Brexit bude opakovat, a Unie se rozpadne.
Jako země, která je ohromně závislá na udržení volného obchodu, která drží vysokou zaměstnanost a spíše lidi potřebuje dovážet: nehrajme cizí bitvy na válčišti, kde prohrajeme národní zájem. Kde je český národní zájem? Zcela jednoznačně v tom, aby Británie zůstala tak blízko nám, jak jen to jen možné.
Budeme muset ustoupit, abychom mohli jít kupředu, ale i ten ústup by měl být organizovaný a plánovaný, co možná velkomyslný a do budoucna hledící.
„Aj vypiť je treba“.
Let’s remain friends.
Už jsme to jednou dokázali.
