Mnozí Američané si v médiích smutně ulevují, že bídný souboj Clintonová versus Trump budou první volby, kdy radši nebudou volit. Nebo případně volit přijdou, vyberou ale někoho, kdo vůbec nekandiduje. Celkem jim rozumím: ani já jsem v našich prvních přímých prezidentských volbách poprvé radši nevolil, taková to byla bída.
Výběr mezi Zemanem a Schwarzenbergem byl totiž zhruba stejný jako si v televizi vybírat, jestli vám doma vaří Jiřina Bohdalová nebo Jiří Babica. Otráví vás oba, každý jen jinak. U Zemana člověk tušil, že i na Hradě to bude Zeman, jak ho všichni dobře známe – jen o dost let a taky lahví slivovice a laciného vína mentálně i fyzicky starší. Pravda, jen málokdo tehdy předvídal, jaký rozměr tomu všemu později přidá Jiří Ovčáček, v podstatě milý nemocný muž.
Ze starého knížete pro změnu dělali mladého pankáče a nositele dobra tak vehementně, až to celé taky nebezpečně smrdělo. Kdyby i Česko mělo jaderný kufřík, s knížetem v nejvyšší ústavní funkci by se člověk bál, že usne, někde ho zapomene a… Navíc jsem pro zrušení prezidentské funkce, tak co bych u voleb taky dělal? Jen bych ty „parchanty dál podporoval“, jak ve své knize píše americký satirik P. J. O´Rourke.
Přečtěte si další komentáře autora:
Česká ústava potřebuje klauzuli proti demenci
Sobotkovo obdivuhodné zabednění
Stejné dilema teď zažívají i Američané. Donald Trump je tak nebezpečný, že se vsadím, že by před ním radši zalezl do jaderného bunkru i severokorejský fešák Kim. Hillary Clintonovou zase nejlépe popsal nynější britský ministr zahraničí Boris Johnson, samozřejmě ještě coby novinový komentátor: vypadá jako sadistická sestra z psychiatrické léčebny. Ani jednoho z nich taky určitě nechcete v Bílém domě, kde jaderný kufřík na rozdíl od Hradu mají.
A mimochodem: Zeman se veřejně chlubí, že by volil Trumpa, protože je prý stejně jako on politicky nekorektní, což se v dnešní rozbouřené době hodí. To je samozřejmě velké nedorozumění, jak už to u prezidenta bývá: Zeman si plete politickou nekorektnost, vcelku pozitivní věc, s jistou klinickou diagnózou, která už tak pozitivní není. Nebo přinejmenším ne u prezidentů, a to i když je jejich největší pravomocí pouhé otravování vzduchu.
Nejhorší na tom všem ale je, že by se to celé mohlo už skoro za rok v podstatě opakovat: představte si, že po své první pětiletce na Hradě znovu kandiduje Zeman a proti němu velikáni dobra jako Michal Horáček a Jiří Pospíšil. Bývalý ministr spravedlnosti ve skutečnosti trumfne i Machiavelliho, zatímco Horáček začíná zrát do šlechetnosti primáře Sovy. Ani jedno není vůbec hezké. Doufejme aspoň, že svůj prezidentský slib dodrží i Zdeněk Škromach a zvedne to. Hovory od bazénku totiž byly fakt od srdíčka.
