Bionafta druhé generace: všude jinde, jen ne u nás

Západní Evropa již dávno využívá modernější biopaliva druhé generace, která jsou navíc šetrnější k životnímu prostředí. I v České republice už tato biopaliva vyrábíme. U nás se ale nesmějí prodávat, přestože bez nich od příštího roku nesplníme emisní limity CO2.

Biopaliva jsou již řadu let často skloňovanou komoditou zejména na poli vědeckém, průmyslovém a politickém. Hlavní propagovanou myšlenkou pro jejich využití je úspora neobnovitelných palivových zdrojů a v současné době představují povinnou složku motorových paliv. Biopaliva pro automobilové motory jsou bioetanol a FAME(u nás známé jako MEŘO).

Proces výroby bioetanolu je založen na kvašení různé cukerné biomasy.V případě bionafty jde principiálně o chemickou přeměnu tuku, přičemž jeho zdrojů je mnoho.

Počátek výroby bionafty se opíral o využití rostlinných olejů. V Evropě jde zejména o řepkový olej. Mohutný nárůst produkce řepkového oleje indikovaný „zežloutnutím“ polí zejména u nás v České republice asi není nutné nikomu připomínat. K výrobě bionafty lze však využít jakýkoli tuk. V chudších oblastech světa, odkud pochází obrovský podíl celosvětové produkce rostlinných olejů, si ale kvůli nedostatku jídla nikdo nedovolí přeměňovat tuto surovinu na palivo. Bionafta se v těchto zemích vyrábí mimojiné právě až z odpadního jedlého oleje.

Evropa ovšem nedostatkem jídla netrpí, a asi tedy není s podivem, že si dovolíme čerstvý řepkový olej transformovat na palivo. Velikost potravinových zdrojů by však v zásadě neměla být důvodem tohoto „plýtvání“ obzvlášť v situaci, kdy rostlinný olej zdaleka nepředstavuje jedinou možnou surovinu pro výrobu bionafty.

Čtěte: Na výrobce biopaliv útočí berňák. Zneužívá Babiš státní správu?

K výrobě metylesterů mastných kyselin (FAME) je možné využít prakticky jakýkoli materiál bohatý na tuky, v nichž jsou mastné kyseliny vázané. Mezi ně patří i různé odpadní tuky a oleje nebo tuky ze speciálních druhů řas. S rozvojem procesů uplatňujících i tyto alternativní zdroje přišlo ruku v ruce rozdělení bionafty na tzv. první, druhou a třetí generaci. První generace využívá jako surovinu čerstvý rostlinný olej, druhá generace odpadní tuky a oleje a třetí generace zmíněné řasy.

Na poli výzkumném je v současné době největší pozornost věnována třetí generaci. Průmyslové využití této suroviny je však na základě soudobých poznatků stále nerentabilní kvůli vysokým nákladům spojeným s pěstováním řas. Zajímavější variantou je zmíněná druhá generace, jejíž produkce se opírá o využití odpadních tuků, které se jinak spalují. Výroba bionafty z odpadních tuků v současné době zdaleka není jen myšlenkou. Jen v Evropě najdeme již několik továren zpracovávajících kafilerní tuk, z nichž asi největší je jednotka v Amsterdamu s výrobní kapacitou 100 tisíc tun za rok.

Trendem podpora biopaliv druhé generace

V západní Evropě dochází k pomalému ústupu zpracování rostlinných tuků na palivo a trend podpory Evropské unie stále více sleduje právě biopaliva druhé generace. Efektivita výrobního procesu se pohybuje nad 90 procenta produkt kvalitou bezvýrazných problémů konkuruje bionaftě první generace.

Snad jedinou nevýhodu oproti jiným má bionafta vyrobená z kafilerních tuků. Tou je vyšší bod tuhnutí způsobený vyšším obsahem nasycených mastných kyselin ve srovnání s rostlinnými oleji. Proto není možné uplatnit tuto bionaftu v arktických podmínkách. Na druhé straně tato bionafta právě díky vyššímu obsahu nasycených mastných kyselin na úkor nenasycených vykazuje vyšší stabilitu, dále neobsahuje popeloviny a má i jiné výhody.

Pro využití odpadních tuků mluví nejen samotný fakt, že jde o odpad a zároveň náhradu potravinového zdroje, ale i emise oxidu uhličitého spojené s přípravou této suroviny. V případě výroby řepkového oleje dochází k emisím CO2 již při osívání, orání, sklízení řepky olejné a nemělo by se zapomínat ani na spotřebu neobnovitelných zdrojů energie při získávání oleje zpracováním semen.

V případě odpadních tuků přirozeně část těchto úkonů odpadá. Úspora emisí CO2 v případě využití bionafty druhé generace je podle evropských směrnic ve srovnání s řepkovou bio-naftou dvojnásobná. Není tedy divu, že se v západní Evropě k výrobě bionafty čím dál více využívají právě odpadní tuky. Jeden výrobce se nachází i u nás v České republice. Bionaftu druhé generace z kafilerního tuku vyrábí firma Temperatior v produkci kolem 45 tisíc tun za rok, což by při obsahu biosložky v motorové naftě sedm procent činilo asi 15 procent podílu ročního množství spotřebované bionafty u nás.

Proč to u nás nejde?

Zatímco v Německu, Nizozemsku, Dánsku atd. se tato bionafta již běžně využívá, v České republice tuto komoditu, i když ji vyrábíme, prodávat nelze. Z nějakého důvodu je vyřazena z českého trhu a našemu výrobci nezbývá nic jiného než ji vyvážet do Německa, Itálie atd.

Tato skutečnost by nás měla přimět zabývat se legislativními podmínkami pro obchod s bionaftou. Posledním argumentem, který bude asi daňové poplatníky zajímat nejvíce, jsou již jednou zmíněné emise CO2. Tím mám na mysli emisní limity, ke kterým se Česká republika nedávno zavázala Pařížskou dohodou. V současné době je možné i s využitím samotné bionafty první generace příslušné limity splnit. Situace se však změní od roku 2017 a přísněji od roku 2020, kdy se již bez zapojení bionafty druhé generace Česká republika neobejde.

Vláda navíc 2. května letošního roku přijala usnesení o snížení polní výměry řepky olejné o desítky tisíc hektarů do roku 2030. Českého řepkového oleje tedy bude v budoucnu ubývat. Biopaliva druhé generace sice kapacitně nestačí k úplnému nahrazení bionafty z řepkového oleje, nicméně pro jejich využívání evidentně mluví řada argumentů.

Proč se Česká republika stále v tomto vymyká evropským trendům a kdy se s tím rozhodne něco udělat, je v tuto chvíli otázkou.

Autor působí na VŠCHT

————————