Žádná katastrofa se v Německu o víkendu nekonala, i když v některých okrscích to tak vypadalo. Třeba v Sasku hlasovalo pro ultrapravicovou AfD 29 procent lidí, v některých městech (Bautzen, Görlitz) 33 procent, v okresu Saské Švýcarsko dokonce 37 procent. Čím blíže českým a polským hranicím, tím více nesnášenlivosti.
Tento fenomén není ničím novým. Ve východních spolkových zemích se v minulosti dařilo i NPD (Národnědemokratické straně) a nakonec i ve volbách do Říšského sněmu v roce 1933 bodovala Hitlerova NSDAP nejvíce právě na východě. Nyní zde válcuje tradiční strany Alternativa pro Německo (AfD), za niž vedl kampaň i český exprezident Václav Klaus. Možná tím zpětně projevoval lítost z uzavření česko-německé deklarace z roku 1997, neboť nacionalisté z AfD by mimo jiné rádi zrušili i Benešovy dekrety a vrátili na stůl odškodnění sudetských Němců.
V nových spolkových zemích, kde je podíl muslimského obyvatelstva mnohonásobně nižší než na západě, generovala hlasy jednoduchá islamofobní a protiunijní rétorika, podobně jako je tomu v zemích Visegrádu. Ty ovšem neobdržely ze spolkové pokladny za uplynulé čtvrtstoletí přes dva biliony eur (zhruba 40 státních rozpočtů České republiky) na vlastní rozvoj, za něž byly postaveny dálnice, statisíce bytů a dorovnány mzdy na (téměř) celoněmecký průměr.
Celkem 19 let posílaly tyto peníze na východ vlády CDU, jíž teď nové spolkové země zařídily (společně s hlasy pro další protestní stranu Die Linke) nejhorší volební výsledek od roku 1949, to vše při rekordně nízké nezaměstnanosti a dlouhodobém růstu životní úrovně. Ani „kvetoucí krajina“ u sousedů, kterou Helmut Kohl slíbil vybudovat (a po přejezdu Krušných hor je na první pohled zřejmé, že se jeho záměr zdařil) v bývalé NDR na počátku 90. let, tak neměla šanci přebít jednoduchou rétoriku, jíž vábil své příznivce v Drážďanech vůdce zdejší buňky AfD Jens Maier: „Kdo má s těmi novými občany žít? Čí děti s nimi mají chodit do školy? Kdo vytváří bohatství, z něhož jsou živeni?“
Teď se bude lepit Jamajka
V Bundestagu bude AfD soupeřit o prostor s SPD, která (taktéž s nejhorším výsledkem od války) míří do opozice. Sociální demokraté po čtyři roky spoluvytvářeli německou stabilitu, ale body za to získávala jen Angela Merkelová. Nyní musí SPD najít nová témata, což nebude jednoduché.
Velkoměstští liberálové přešli k CDU, Zeleným a FDP, podíl obyvatelstva zaměstnaného ve výrobě, kteří tvoří nejtradičnější elektorát sociálních demokratů, poklesl od roku 2000 ze 37 procent na 19 procent, přičemž nájemné síly z velkoskladů a další manuální profese šikovně ukořistily Die Linke a právě AfD. Ta se díky tomu může pyšnit, že působí jako „demokratizační síla“ ve společnosti, neboť velká část jejích voličů dříve nešla k volbám vůbec (volební účast oproti posledním volbám skutečně stoupla o pět procent).
Až příliš východní Alternativa pro Německo. Stranu prověřují tajné služby
Angela Merkelová je tak odsouzena v příštích měsících složitě montovat slepenec zvaný Jamajka, tedy černo-žluto-zelenou koalici CDU/CSU/FDP/Zelených. Do něho se nebude chtít zejména Christianu Lindnerovi ze Svobodných, neboť po posledním vládnutí s Merkelovou (2009 až 2013) se FDP propadla ze 14,6 procent na 4,8 procenta a vypadla z Bundestagu - Angela Merkelová má na své koaliční partnery téměř smrtící vliv. Zelení zase špatně snášejí protiimigrační rétoriku Svobodných a pohrdání ekologií, takže obě strany spolu dosud vycházely asi jako “pes a kočka” (charakterizoval to předseda Zelených Cem Özdemir).
Na první pohled se toho v Německu moc nemění, nejpopulárnější politička do pár měsíců sestaví vládu a zahájí čtvrté volební období, během něhož dorovná rekord Helmuta Kohla a Konrada Adenauera. Mistryně kompromisů zřejmě nějak usměrní i koaliční partnery včetně odstředivé CSU, která se od ní bude co možná nejvíce distancovat před zemskými volbami v Bavorsku napřesrok.
Avšak dosud tak kultivovaný Bundestag bude poprvé připomínat rozštěkanou boudu středoevropského ražení: soudě podle dosavadních zkušeností ze zemských parlamentů se bude skoro 90 poslanců AfD předvádět před kamerami (v Sasku-Anhaltsku jim už nejednou vypnuli mikrofony) i sami před sebou, neboť pravděpodobným osudem tohoto hrocha ve skleníku je rozštěpení na několik frakcí. Jestli tedy nemá pravdu Klaus a nenastává „nová revoluce“, to by potom mohl Bundestag i hořet.
Přečtěte si další komentáře Luboše Hegera:
