Tenhle týden to budou dva roky, co ruský premiér Dmitrij Medveděv ohlásil embargo na dovoz potravin ze Spojených států, Evropské unie, Kanady a Austrálie, jako odvetnou akci za progresivně přitvrzované západní sankce uvalené po anexi Krymu a vypuknutí konfliktu na východě Ukrajinu. To stojí za ohlédnutí.
V každé jiné zemi, která je na dovozu potravin hodně závislá, a kde výdaje za potraviny představují značnou část rodinného rozpočtu (Rusové dávají na doma konzumované jídlo relativně dvakrát takový podíl než Češi, kteří co ušetří na jídle, to utratí za alkoholické nápoje a kuřivo (více tady), by dovozní embargo vyvolalo ohromnou nevoli obyvatelstva, a hraničilo by s politickou sebevraždou. Koneckonců, najdete i u nás poměrně dost zastánců teorie, že růst cen potravin v důsledku vzestupu cen zemědělských komodit na světových trzích byl jedním ze spouštěčů „Arabského jara“.
Jenže Rusko není jen tak nějaká země, ale bývalé impérium, které se cítilo ztrátou statutu supervelmoci velmi poníženo, a to nejen na úrovni nějaké „věrchušky“. Navíc, a to je třeba říct, Rusko by po vybudování moderního kapitalistického agribyznysu mělo být schopno ve všech komoditách mírného pásma nejen uživit samo sebe, a nádavkem k tomu pár desítek milionů lidí navrch.
Rusové, stejně jako každá opravdu teritoriálně velká, zdrojově bohatá země, která dovede v kdejakém oboru dosáhnout na úspory z rozsahu, netrpí bůhvíjakým zanícením pro volný obchod. Rusové zdaleka nejsou sami, kdo dovede použít nástroje obchodní politiky pro dosažení zahraničně-politických cílů- pakliže si Američané zvolí Donalda Trumpa, tak Spojené státy v tomhle směru vytáhnou ve velkém stylu.
V roce 2013, tedy posledním „normálním“, bylo Rusko druhým největším odbytištěm vývozu potravin z EU s celkovým objemem 11,8 miliardy eur. Ovšem už před tím se snažilo selektivně, většinou nějakými „hygienickými opatřeními“ svůj agribyznys obchodně podepřít.
O protiruských sankcích čtěte:
Brusel prodloužil sankce proti Rusku do ledna 2017
Rusko lepí rozpočtový deficit, vyčerpá rezervní fond
Tohle uvádím jen jako kontext pro hlavní otázku, která má pro budoucnost vztahů Ruska se Západem podstatný význam: jsou Rusové schopni zvládnout účinnou politiku dovozní substituce a totálně se přitom neožebračit? Spolu s oslabením rublu, taženým poklesem cen ropy, zemního plynu a dalších nerostných komodit, na jejichž exportu je Rusko (dodnes) makroekonomicky závislé, by dlouhodobé embargo mělo vyvolat výraznou odezvu na nabídkové straně- chcete-li velkou renesanci v ruském zemědělství a potravinářství. Ostatně kde jinde by se dovozní substituce měla projevit výrazněji než právě v oborech, kde nemáte bůhvíjak dlouhý investiční cyklus, a producenti by měli reagovat nejen zvýšením cen, ale také produkce.
Dosavadní statistická data, ale i názory pozorovatelů, kteří do Ruska jezdí pravidelně, potvrzují, že dovozní substituce právě v těch očekávaných oborech s kratším investičním cyklem skutečně zafungovala. Zrovna potravinářství patřilo k prvním průmyslovým odvětvím, které se odrazily ode dna, začalo zvyšovat výrobu a přestože růst cen potravin byl hlavním inflačním tlakem, který důkladně pustilo žilou reálné kupní síle ruského obyvatelstva, politicky to Rusové zvládli. Soběstačnost se velmi výrazně zvýšila - často o desítky procent (více tady).
Ruské vedení před dvěma lety jistě nečekalo, a ani nemohlo očekávat, že by penále pro Evropu nebo Spojené státy v podobě dovozního embarga na potraviny mohlo způsobit nějaké makroekonomicky citelné škody (producenti tratili, ale evropští spotřebitelé profitovali z nižších cen- výsledné saldo pro netto dovozce potravin v rámci EU muselo být z definice kladné).
Podstatná je domácí ruská dimenze-potvrzení názoru, že průstřel vlastní nohy přežijete, a politicky jej ustojíte, ale zároveň něco pro domácí strukturální změnu ekonomiky uděláte, a ta změna, pokud se opírá o komparativní výhodu, může být i trvalá. Řekl bych, že v agribyznysu i bude. Nejkvalitnější ruská civilní instituce, centrální banka, velmi pěknou angličtinou a v solidní odborné dikci předpovídá konec recese a návrat k mírnému růstu počínaje koncem tohohle roku (více tady).
Asi by to chtělo nějak shrnout, že? Ruští ekonomové perfektně vědí, že dostat se za cenu dosti politováníhodných mezinárodních okolností někam blíž k hranici produkčních možností využitím ladem ležícího obrovského potenciálu v zemědělství a potravinářství, není univerzální recept na celkovou hospodářskou politiku Ruska, a dlouhodobé rozkmotření se Západem je ekonomicky ožebračující strategie. Nikomu se nechce znovu létat ruským civilním letadlem, nikdo nechce kupovat manželkám SUV ruské výroby.
Politicky ale Rusům svým způsobem i to jejich zvládnutí recese pod sankcemi a zhroucením cen ropy zvedlo sebevědomí, a nechovám naději, že by je kdokoli mohl přinutit k vyklizení Krymu. Ne teď a ne v současné konstelaci. Bude se to muset řešit nějakým velkým politickým ujednáním, možná generálním odpuštěním dluhů Ukrajině ze strany Ruska, ruskými garancemi územní integrity Ukrajiny výměnou za to, že dá amnestii povstalcům. Ukrajina nebude v NATO, ale dostane masivní ekonomickou pomoc od Západu, a bude „obchodně bezbariérová“ vůči Rusku i EU.
Někoho napadne „grand bargain“ a přijde znovu s myšlenkou na společný hospodářský prostor od irského Corku po dálněvýchodní Vladivostok, aby tomu všemu dal pozitivní „spin“. Sankce skončí. Ne všichni Ukrajinci budou „happy“, ale on kde kdo nebude „happy“.
Mohlo by to skončit ještě mnohem hůř. Situace na kolbišti se totiž nevyvíjí nezbytně v náš prospěch, a trendy ve světě se všechny otáčejí proti našim zájmům, abych tak parafrázoval nebožtíka japonského císaře Hirohita.
Je docela vysoká šance, že přijde zrzavo-blonďatý Američan a řekne: „You guys, shit happens, especially if you are so close to St. Petersburg, Russia, and so far from St. Petersburg, Florida. Too bad.“ A to je fakt špatná pozvánka do budoucnosti. Nemuset znovu muset - toť v kostce český národní zájem.
