Francouzi ani za výjimečného stavu a po extrémní kampani nevzpláli jako pochodeň a drží se při zemi. Psychopati naverbovaní Islámským státem do výsledků zatím zasáhli minimálně.
Co se týče výsledků prvního kola, ukázalo se, že byly přesně takové (to je snad zázrak), jak napovídaly průzkumy v posledních týdnech. Toxický profil většiny kandidátů, rozpad tradičních stran, zpochybňování samotného politického systému a protievropská rétorika kampaně – v kontrastu k překvapivě proevropskému smýšlení elektorátu jako celku – katapultovaly do čela mladičkého Emmanuela Macrona. Také on chce sice „účtovat“ se starým světem, ale ve vyrovnaném pelotonu zhruba stejných preferencí, vyháněných apokalyptickými výkřiky, působil alespoň trochu příčetně.
Ve druhém kole se utká s nejméně příčetnou kandidátkou Národní fronty, která hodlá vyhlásit referendum o setrvání v EU a v případě, že její vabank sázka na Frexit nevyjde, hodlá odstoupit (pravila v nedávném rozhovoru pro rozhlas). Právě její nástup mohl být jediným hmatatelným „úspěchem“ taktiky Islámského státu, který poslední dobou prohrává na všech frontách, ale ani v tomto ohledu se nihilistům z Levanty (zatím) nijak zvláště nedaří.
Internetoví džihádisté
Jak se zdá, většina Francouzů ve vleklém sporu o to, zda jim jdou po krku radikální islamisté s tou či onou ideologií, anebo nihilistické živé pochodně „poislámštělé“ na poslední chvíli před útokem (jacísi „walking dead“), upřednostňuje spíše druhý výklad. Nejznámějším proponentem této verze je politolog Olivier Roy, který strávil většinu 80. let s „pravými“ mudžahedíny po jeskyních v Afghánistánu a razí teorii „islamizace radikalismu“, která probíhá paralelně s radikalizací islámu – ovšem na rozdíl od druhého procesu je mnohem nebezpečnější.
Roy studoval profily asi stovky sebevražedných atentátníků, kteří v posledních 20 letech vraždili ve Francii a Belgii. Nalezl u nich množství společných znaků. Skoro všem bylo pod 30 let. Vyrostli v relativně integrovaných komunitách, v mládí pili alkohol, brali drogy, milovali americké akční filmy a počítačové hry. Oblékali se stejně jako evropští pobertové (kapuce atd.) a navštěvovali kluby vyučující bojová umění, kde trávili více času než v mešitách, z nichž byli ostatně vylučováni pro vzpurné chování. Obvykle nastoupili dráhu drobných kriminálníků a dříve či později přistáli ve vězení. A tady padla kosa na kámen.
Projděte si, jak probíhalo první kolo francouzských prezidentských voleb
Z vězení vycházeli jako konvertité či „znovuzrození muslimové“. Přátelům a sociálním sítím se svěřovali, že za mřížemi potkali „duchovního rádce“ (často tu figuruje slovo „šajch“), jenž je „inspiroval myšlenkami“. Těmito myšlenkami se zpravidla ukáže být simplifikovaný salafismus, který dále „studují“ (zásadně francouzsky nebo anglicky) v okruhu pár kamarádů, bývalých spoluvězňů (a překvapivě často sourozenců) na webu Islámského státu, nebo prostě na YouTube. Do pár měsíců tito „klávesoví džihádisté“ přísahají věrnost IS a ihned na to spáchají sebevražedný útok.
Je toto ještě radikální islamismus, ptá se Roy? Nikoli, odpovídá si. „Moderní“ džihádisté byli naverbováni mimo struktury Muslimského bratrstva či jiné organizace. Nebojují za žádnou utlačovanou entitu, ani proti domnělým utlačovatelům – čímž lze terorismus alespoň částečně racionalizovat. Jako rebelové bez příčiny vyhlašují válku celému světu včetně vlastních rodičů a jiných muslimů, kteří nesdílejí jejich morbidní náhled na svět. Věří v Alláha, to ano, ale nikdy nežili podle muslimských pravidel – kulturně nejde o muslimy, nýbrž západní kriminálníky. Ve skutečnosti jde o „islamizaci radikalismu,“ říká. Nepřáteli tu nejsou utopisté snící o lepší společnosti, nýbrž nihilisté, jejichž jediným cílem je smrt. A možná posmrtná sláva, kterou jim přinese jejich čin. Připomínají spíše masové vrahy na středních školách.
Zatčení na poslední chvíli
Pro Islámský stát je to levný způsob, jak páchat škody (neumírají přece jeho vlastní lidé), ale jak se ukazuje, je relativně neúčinný. Francouzská policie využila výjimečného stavu efektivně a zneškodnila více útoků, než kolik se jich podařilo uskutečnit. Ještě během hlasování zatkla dva mladíky, kteří se chtěli odpálit před volební místností. Průměrný Francouz je sice výjimečným stavem unaven, ale zároveň ocení i výsledky ozbrojených sil.
Úspěch Le Penové je pro vzdělaného a tolerantního voliče neštěstím, ovšem štěstím v tomto neštěstí je, že terorismus pomohl ultrapravicové kandidátce nahoru jen v menší míře. Její vzestup se mnohem více zakládá na protievropských náladách a nacionalismu, dokonce ani její protiimigrační návrhy nejsou nijak drastické (chce omezit přísun přistěhovalců na 10 tisíc lidí ročně). Běžný Francouz si koneckonců stačil povšimnout, že mnohem více muslimů dnes slouží v policii, než kolik jich vede džihád.
Nechť se této „multikulturní“ policii daří stejně dobře i v týdnech před druhým kolem.
Přečtěte si další texty Lubomíra Hegera:
Kocourkov vyhlásil hranici bohatství: 36 tisíc Kč
Přítel NIKOTIN
Malé dějiny politické korektnosti
Malé dějiny populismu
