U příležitosti 40 let Charty 77 dovolte autorovi osobní vzpomínku na úvod. Bylo mi deset let, když si v naší domácnosti, typickém teritoriu „šedé zóny“ - byť v jednom ze světlejších z padesáti odstínů jeho šedi - ukryla spisovatelka a chartistka Eva Kantůrková strojopisy budoucích románů Černá hvězda a Jan Hus, aby nepadly za oběť domácím prohlídkám. Otec jako typický osmašedesátník vyloučený z KSČ s občasnou možností vycestovat na Západ (jako úředník ČSTV ovládající několik jazyků byl nepostradatelný pro vyjednání řady licencí na výrobu sportovního náčiní) tyto rukopisy asi po dvou letech převezl do Německa a zaslal poštou do příslušného vydavatelství.
Mám živé vzpomínky, jak si během desetiměsíčního věznění Evy Kantůrkové její manžel k nám chodil vážit balíčky, aby nepřesáhly povolenou váhu. Mnohaleté přátelství vzalo zasvé ze dne na den. Proč? Odpověď jsme se nikdy nedozvěděli; důvodem snad bylo předvolání otce k výslechu do Bartolomějské, kde se jej (neúspěšně) pokoušela Státní bezpečnost získat ke spolupráci. Přestože otec průběh výslechu Kantůrkovým neprodleně detailně popsal, rodiny se přestaly stýkat.
Proč zde tuto zdánlivě banální příhodu uvádím? Protože je pro kontakty disidentů se šedou zónou 80. let docela typická. V řadách aktivních odpůrců režimu vládla nepřetržitá paranoia. „Ve vedení Demokratické iniciativy (vznikla jako kontrapunkt k Chartě v roce 1989 - pozn. red.) byla jedna velice podivná postava, jmenovala se Matzner,“ řekl mi jednou exšéfredaktor Lidových novin Pavel Šafr, „takový tichošlápek. Kamarád Storoženko, který se účastnil mnoha schůzek, mi povídal - podívej na něj, to je určitě agent; už ty jeho polobotky jsou určitě erární. Když později Václav Benda v rámci Komise pro vyšetřování událostí 17. listopadu zjišťoval, kdo všechno byl agentem Státní bezpečnosti, ukázal se jím být samozřejmě Matzner - ovšem také kamarád Storoženko.“
Účelem tohoto textu není marginalizovat úlohu chartistů ani neobyčejnou odvahu celé řady protagonistů Charty 77 vstoupit do riskantní konfrontace s režimem, který je často uvěznil na několik let. Zároveň je skutečností, že český disent nikdy nepřekročil monstrózní stín, který na něj vrhal příklad dokonalé souhry dělníků a intelektuálů v sousedním Polsku; ta dosáhla nesrovnatelně větších rozměrů i úspěchů. Proč? Odpověď je prostá.
Spočívá nikoli v chování „zbahnělé veřejnosti, která propadla konzumu a uzavřela smlouvu o koexistenci s husákovským režimem“ (Bohumil Doležal), jak Charta po většinu své existence frustraci z neschopnosti strhnout široké vrstvy obyvatelstva sama sobě vysvětlovala, nýbrž v elitářství jejích členů, v jejich pocitu morální nadřazenosti a neschopnosti nabídnout zbytku společnosti (tj. zhruba 15 milionům lidí minus cca dva tisíce disidentů) realistický návod, jak smysluplně přežít politický útlak.
Zelinářův nezájem
Odtrženost elit od zbytku společnosti je momentálně populární téma, avšak tehdy znamenala cosi hrozivě reálného. Intelektuální elity (ty finanční mohly zahrnovat kromě kolaborantů s režimem snad jen veksláky a šmelináře) měly jediný smysluplný dějinný úkol, totiž nevytvářet paralelní polis, oddělené kasty, nestěhovat se na Olymp, nestavět si věže ze slonoviny -či jaký efektní příměr zrovna zvolíte. To se dělo od počátku věků třeba v Rusku, kde příslušnost k „inteligenci“ znamenala cosi jako místenku za vodním příkopem, který odděloval městskou civilizaci od nekonečných plání se zemljankami plnými mužiků.
Taková hluboká rozpolcenost vedla často k velkolepým literárním výkonům (Dostojevskij, Tolstoj) a zároveň bezpečně zlikvidovala jakýkoli zárodek národní sounáležitosti. „Inteligence“ může „prostý lid“ v časech nesvobody buď vést a vzdělávat (např. Havlíček a Masaryk), anebo se od něj štítivě odvracet. Charta 77 bohužel zvolila druhou možnost. Jediným skutečným konsenzem, jímž naše společnost kdy disponovala, je nejspíš všeobecná víra, že musíme zvítězit v hokeji či ve fotbale.
Nedošlo k tomu vědomě, spíš intuitivně, nicméně Havlův „zelinář“ z Moci bezmocných, řešící dilema, zda má vyvěsit heslo „proletáři všech zemí, spojte se“, a zvolit si tak život v otroctví, anebo akt zvůle vrchnosti odmítnout a přijmout „existenciální život v pravdě“, je dokonalým příkladem odtržení tehdejšího disentu od reality. Nejenže „zelinář“ o výzdobě výlohy ve skutečnosti nikdy nerozhodoval (to mělo za úkol propagační oddělení státního podniku), ale jeho vzdor nejčastěji spočíval ve falšování dodacích listů.
Přečtěte si esej Lubomíra Hegera o populismu:
Esej: Malé dějiny populismu
Možnost realizovat autentickou svobodu skrze odmítnutí symbolů režimu bylo asi tím posledním, co by mu přišlo na mysl. Snad by byl za určitých okolností ochoten stávkovat jako polský dělník, možná by se připojil k nějaké formě podzemního hnutí jako protifašistický odbojář, ale na možnost realizovat svou svobodu skrze Mezinárodní pakt o sociálních, hospodářských a kulturních právech, který vláda ČSSR roku 1976 v Helsinkách podepsala, snad nepřipadl ani v surrealistickém snu. Nicméně přesně tohle od něj Charta očekávala.
Charta byla plná pozoruhodných, originálních osobností, které spojoval odpor k totalitnímu režimu. Byli mezi nimi nekomunističtí spisovatelé (Václav Havel), reformně komunističtí spisovatelé (Ludvík Vaculík, Pavel Kohout), herci (Pavel Landovský), křesťanští intelektuálové (Václav Benda) a ovšem také celá řada ještě docela nedávných aparátčíků (Zdeněk Mlynář, Jiří Hájek). Takto nesourodá skupina mohla najít jen jednoho základního společného jmenovatele, jenž se ostatně od podpisu Helsinských dohod sám nabízel.
Tím byla obrana lidských práv podle písemných dokumentů podepsaných vládou ČSSR - což od ní byla velkolepá drzost, neboť je nikdy neměla v úmyslu dodržovat. Ovšem Havel, snad díky četbě dobového západního tisku a inklinaci k německým Zeleným (v ČSSR 70. let!), vtiskl Chartě jeden základní charakterový rys, řekněme spíše defekt, který později učiní z českého stranictví téměř úchylku - totiž tezi o „nepolitické politice“, která ztrouchnivělý svět politických stran překoná a nabídne místo něj nový, lepší svět hnutí založených na osobnostech.
Odpustky pro komunisty
Byl to pokus hodný Dona Quijota de la Manchy. Zatímco v obdobné době zakládal Jacek Kuron Výbor na obranu dělníků (o rok později přejmenovaný na Výbor pro společnou sebeobranu - KOR), který úzce provázal zájmy dělníků s intelektuály a navždy je spojil do jednoho opozičního tábora, v Československu něco podobného nikdy ani nezačalo. Populární vysvětlení této rozštěpenosti zní, že naši dělníci se měli „příliš dobře“ na to, aby se dali strhnout k nějakým sociálním protestům. Přestože původním impulzem polských stávek skutečně byly rostoucí ceny a stagnující mzdy, blíže k pravdě bude mít teze, že českoslovenští opozičníci dělnickou třídou jednoduše pohrdali. V souladu s ruskou tradicí působili jako antičtí bohové, z jejichž plnovousů se linula nesrozumitelná latina, vpletená do absurdně rozvitých souvětí. Náš zelinář z toho mohl mít sotva jiný dojem, než že se omylem ocitl na projekci nějakého praštěného filmu od Luise Buňuela.
Podepsal by Miloš Zeman Chartu 77?
Zeman: Chartu jsem nepodepsal, protože za mnou nikdo nepřišel
Tím není řečeno, že chartistický tábor nevyprodukoval celou řadu pozoruhodných kulturních výtvorů a jeho životní styl v daném prostředí nepřipomínal malou společenskou revoluci. Ovšem z politického hlediska se jednalo o schizofrenii. Tvářit se, že vlastně neděláme politiku („jen“ hájíme lidská práva), a být zároveň jedinou skutečnou opoziční silou v zemi, přitom odmítnout systém klasických politických stran a - to především - vůbec se neobtěžovat nějakým vyrovnáváním se s minulostí, to bylo zárukou spektakulárního kolapsu, který musel nastat, jakmile se režim jednoho dne opravdu zhroutil. Většina chartistů se reflexí minulosti sotva obtěžovala, část z nich zůstala přesvědčenými komunisty, jen podle nich první pokus o zavedení socialismu prostě nevyšel. Už tak dost mizerným kontaktům se „šedou zónou“ to nijak nepomohlo.
„Vznikl falešný historický kompromis, který propast mezi demokracií a totalitou přemostil jen zdánlivě. Fikce, že ač jsme nejrůznějších názorů, jde nám vlastně už od počátku v podstatě jen o lidská práva, v sobě zahrnovala jako podstatnou složku vydání hromadných odpustků za minulost,“ napsal k 30. výročí vzniku Charty 77 Bohumil Doležal, „zavládla jakási kolektivní amnézie a normou se stala všeobecná nestydatost: Nemáme se za co stydět, správné by bylo říci,neumíme to'… Exkomunisté byli ospravedlněni: byli kdysi komunisty, dnes jsou demokraty, mysleli to tenkrát stejně upřímně, jako to myslí dnes, a nechápou, jak jim to může někdo vyčítat.“
Kavárna je zpět
Když autor těchto řádek nastupoval na podzim 1989 na Pedagogickou fakultu UK, obor český jazyk a občanská nauka, byla s prací Charty obeznámena většina z nějakých 30 spolužáků, ovšem především skrze očerňující pořady v televizi. Skutečnou samizdatovou produkci četlo příležitostně čtyři pět z nich. A Václava Havla nikdo ve skutečnosti neznal, byl mytickou postavou, která měla navíc image jakéhosi zbojníka. Pomyslná slonovinová věž se tyčila i nad širší studentskou komunitou. Když konečně spadla, nastal šok.
Občanskému fóru se v letech 1990 až 1992 podařilo většině veřejnosti vsugerovat, že stranictví je pokleslý fenomén a nastává čas osobností. Jeho členskou základnu vzápětí vytuneloval politicky mnohem zdatnější Václav Klaus se svou ODS, ale přesvědčení, že do stran vstupují jen prospěcháři a cynici, nikoli řadoví intelektuálové, tuto zemi již neopustilo. I to je základní dědictví Charty, nejen heroický a obdivuhodný zápas jednotlivce proti tisíckrát silnějšímu nepříteli. Morální nadřazenost disentu, s níž shlížel na masy „kolaborantů“, nahrál později na smeč Václavu Klausovi i v tom, že se mu podařilo politicky „rehabilitovat“ šedou zónu jaksi en bloc, bez rozlišování skutečné míry kolaborace s režimem.
Elitářství na „ruský způsob“ se české společnosti prudce nevyplatilo a nadále nevyplácí. Učebnice popisují disent jako národní panteon „světců“, zatímco nízký prodej novin v době úmrtí Václava Havla ukázal, jak dokonale většinu společnosti tento fenomén přestal zajímat.
Elitářství pomohlo i Miloši Zemanovi s jeho konceptem „pražské kavárny“, který většina společnosti jaksi automaticky vzala za svůj. A v době nastupujícího populismu bude sloužit pragmatikům a cynikům dál. Charta byla velkolepým happeningem plným originálních nápadů, z nichž se bohužel neurodila žádná použitelná politika.
Jak na Chartu vzpomíná Petr Pithart?
Pithart: Charta byla přelomová, začala se zajímat o všechny
