Měřeno voličskou spokojeností je François Hollande nejhorším prezidentem, jakého kdy Francie - nebo alespoň její pátá republika, jež funguje od roku 1958 - měla. Voličská spokojenost je v zemi, jejíž občané volí prezidenta sami, kategorií důležitou; když tedy Hollande v květnu předal pomyslné klíče od Elysejského paláce Emmanuelu Macronovi, nikdo toho moc nelitoval. Na osmdesát procent Francouzů uvítalo fakt, že se Hollande (62) bude moci věnovat naplno své partnerce, herečce Julii Gayetové (44), namísto francouzské politiky. Pokud k nim patří exprezident sám, nelze se mu divit; kdo sleduje politiku, paní Gayetovou nebo obojí, jistě potvrdí.
Zavděčit se francouzskému voliči není nic lehkého. Hollande převzal přídomek nejneoblíbenějšího prezidenta po svém bezprostředním předchůdci Nicolasi Sarkozym, jenž odsloužil také jen jedno funkční období. Koneckonců za celé období páté republiky vyhrál prezidentské volby úřadující prezident jen třikrát. Jak říkal už generál de Gaulle, „v zemi se 300 druhy sýrů je skoro nemožné vládnout“.
Charisma, charisma
Hollandův neúspěch tedy není bezprecedentní, bezpochyby je však vnímán jako masivní. Tento text si klade za cíl takové vnímání zpochybnit.
Nejčastěji opakovaný argument proti Hollandovi zní, že „neměl charisma“. Je to také argument nad jiné primitivní; od volání po charismatických vůdcích je jen krůček k volání po vládě tvrdé ruky. Goebbels, Trump i Fidel Castro by takto nastaveným sítem prošli bez problémů. Český čtenář si možná vzpomene, že mezi těmi, kdo „neměli charisma“, figurují v polistopadových dějinách prominentně Vladimír Špidla a Petr Nečas. Shodou okolností právě jejich vlády byly, řekněme, na poměry podprůměrně kriminální.
Počet Francouzů spokojených s prezidentem Hollandem (v procentech)
Můžeme-li tedy pseudoargument o charismatu s klidem opustit, zdá se, že neobliba Hollanda má stejnou příčinu jako u mnoha evropských politiků, kteří přišli k moci zleva a pak museli volky nevolky svoji pozici revidovat směrem k politickému středu. Právě to se od 90. let stalo třeba Hollandovu krajanovi Lionelu Jospinovi nebo německému spolkovému kancléři Gerhardu Schroderovi: ekonomický tlak je dotlačil ke změnám (především stran pracovního trhu a důchodového zabezpečení), jež by logicky více slušely pravostředovým vládám. Ani Jospin, ani Schroder to politicky nepřežili.
Když Hollande střídal Sarkozyho, neměl v úmyslu se k nim přidat. Naopak: pro ilustraci, vypsal daň ve výši 75 procent na příjmy fyzických osob přesahující ročně jeden milion eur. Po dvou letech vyšlo najevo, že ono opatření sice do státní kasy přispívá minimálně, ale zato dokáže znevýhodňovat velké francouzské firmy při hledání špičkových manažerů.
Ode zdi ke zdi
Když si tímhle opatřením Hollande popudil důležité lidi (rozuměj ty, kterých se milionová daň týkala), přešel k popouzení mas. Po třech letech, během nichž nezaměstnanost vytrvale stoupala, otočil a začal prosazovat dosud nejliberálnější posun francouzského pracovního práva. Aniž bychom zabíhali do detailů, měl dát zaměstnavatelům podstatně větší volnost při propouštění (a tedy také najímání) zaměstnanců. Lidé již zaměstnaní včele s odboráři v tom logicky viděli hrozbu, takže rok 2015 Hollandovi zpestřily jejich demonstrace, údajně největší svého druhu od šedesátých let.
Ne že by ten rok Francouzi nějaké obzvláštní zpestřování potřebovali. Orámovaly jej islamistické útoky v Paříži; pokračovala diplomatická strkanice s Moskvou kvůli ruské invazi na Ukrajinu; a aby toho Hollande neměl málo, musel se vypořádat s knihou zhrzené milenky (viz graf), v níž se rozepsala o tom, co si prezident myslel o fotbalistech, soudcích, jiných politicích a ženách. Jak si dokážete představit, ani jedna z dotčených skupin tím nebyla nadšena.
Hollande však situaci ustál. Odmítl Putinovi prodat vrtulníkové lodě Mistral, ačkoli tím přišel o výhodný kšeft. Byl ochoten nést značný podíl vojenské akce v Sýrii (jíž se na poslední chvíli rozhodl neúčastnit Barack Obama). Osobně se zasloužil o to, že schůzka šéfů důležitých zemí světa o ovlivňování počasí skončila v prosinci roku 2015 faktickou dohodou namísto prázdné deklarace. Kromě zákona o pracovním trhu prosadil zákon o legalizaci homosexuálních sňatků, což sliboval před volbami. Když začali Francii napadat islamističtí teroristé, vytáhl z rukávu ostřejší zbraně než před ním kterýkoli Evropan (včetně návrhu zbavit usvědčené teroristy se dvěma pasy francouzského občanství, což nakonec neprošlo).
S tím vším lze buď politicky souhlasit, nebo nikoli. Ale jen stěží si to zaslouží výtku ve smyslu bezpáteřnosti či bezbarvosti, jichž měli Hollandovi odpůrci plná ústa.
Zlomyslná nezaměstnanost
Zábavný byl Hollande i osobně. Na rozdíl od Sarkozyho, jenž si po nástupu nechal zvýšit plat o 170 procent, si mzdu o třetinu snížil, zhruba z jednadvaceti na čtrnáct tisíc eur měsíčně. Zároveň srazil platy i poslancům ze čtrnácti na devět tisíc eur; to pomáhá vysvětlit, proč to ani s parlamentem neměl úplně jednoduché, takže raději vládl dekrety, což mu umožňovalo vyhlásit stanné právo právě po teroristických útocích. Pak pochopil, že mít stanné právo pořád je pitomost, a zase je zrušil. Když udělal botu, veřejně to přiznal. Francouzi to vnímali jako slabost.
Ona jistá dávka osobního smyslu pro čest se mu nakonec stala osudnou, když slíbil, že pokud nebude na konci roku 2016 nezaměstnanost pod deseti procenty, vzdá se jinak očekávané kandidatury na druhé funkční období. Když neuspěl, své slovo dodržel. Nezaměstnanost pak - s absurdní dávkou zlomyslnosti - klesla pod deset procent, poprvé od konce roku 2012, čtyři dny poté, co se do Elysejského paláce nastěhoval Macron.
Krutý špás na účet Hollanda. Přečtěte si komentář
„Jednal v dlouhodobém zájmu Francie, ale nemohl očekávat, že se dočká díků“ napsal o něm politolog Bruno Cautres z výzkumného ústavu Cevipof v levicovém listu Le Monde diplomatique. „Za nějakou dobu se bude na Hollanda nahlížet jako na člověka, který udělal pro Francii zhruba to, co bylo zapotřebí udělat“ řekl ekonom Xavier Timbeau v konzervativněji laděném deníku Le Figaro.
Jestli to bylo něco platné, je jiná otázka. V listopadu 2016 - kdy některé průzkumy přisuzovaly Hollandovi jen čtyři procenta voličské podpory - vyšla ve Francii důležitá kniha, která k optimismu v té věci zrovna nevybízí.
Soumrak smetánky
Autorem Le crépuscule de la France d'en haut - zhruba Soumrak francouzské smetánky - je Christophe Guilluy, vystudovaný zeměpisec, jenž je původním civilním povoláním marketingový poradce pro realitní kanceláře. To sice zní nanejvýš podezřele, ale má to aspoň tu výhodu, že Guilluy není politikem. Dokonce jím není do té míry, že jej o konzultaci žádali v různých dobách Sarkozy i Hollande; Le Penová jeho dílo běžně vychvaluje.
Snaha porozumět trendům nemovitostního trhu Guilluyho přivedla na pomezí sociologie, urbanistiky, demografie a ekonomie. Soumrak je jeho třetí knihou na to téma. Vysvětluje v ní, jak se změnily poměry během posledních několika desítek let. Za určující považuje „métropolisation“, trend, jenž podle něj rozdělil Francii na dvě prakticky nesourodé země. Tento trend velí aktivním účastníkům digitální ekonomiky sdružovat se ve velkých městech a přilehlých oblastech. Takových identifikoval šestnáct; jsou bohatší, lépe vybavené a lépe fungující než „jakákoli francouzská města kdy byla“.
Přečtěte si další eseje:
Esej: Svatý grál na dosah
Jak veliká má být vlastně Amerika?
Tluče Turek Turka
O diverzitě a inkluzi
V těchto oblastech dochází k rychlé gentrifikaci. Prodejní i nájemní ceny nemovitostí rostou do absurdních výšin; v Paříži přijde na 50 tisíc eur půdní prostor o rozloze tří metrů čtverečních. (To není chyba.) Francie tak v jistém smyslu následuje anglosaské země; například průměrný londýnský plat 2300 liber měsíčně nestačí pokrýt ani průměrné nájemné ve výši 2500 liber. „Na každého bankéře ve čtyřpokojovém bytě u Champs-Élysées připadají dva softwaroví inženýři či právníci ve čvrti Le Marais,“ píše Guilluy o lidech, jež nazývá „novou buržoazií“.
Zvláštností francouzské situace je zhruba pět milionů bytů, jež postavily vlády po druhé světové válce jako sociální bydlení. Ty dnes obývají téměř výhradně imigranti z muslimských zemí. Ti také vykonávají práce, které dříve náležely nižší střední francouzské vrstvě - v podstatě poskytují servis oné nové buržoazii. Tato „banlieues“, předměstí, tak podle Giulluyho slouží de facto jako pokoj pro služku placený z veřejných peněz.
Na okraji
Původní obyvatelé a střední vrstvy, jimž jejich řady dávaly vzniknout, tak z bohatých oblastí mizejí. Tak či onak se musejí protloukat vtom, co autor nazývá „la France périphérique“ (okrajem). Celkem pochopitelně si o novém uspořádání věcí nemyslí mnoho dobrého. Vzhledem k tomu, že v bohatých aglomeracích žije pořád méně lidí než na oné periferii, je tak vlastně zázrakem občanské uvědomělosti, že Marine Le Penová má podporu jen zhruba čtvrtiny obyvatel.
Viděno Guilluyho optikou se prezident Hollande před pěti lety ocitl před nezáviděníhodnou volbou. Mohl trvat na levicových dogmatech o ochraně stávajících pracovních míst a sledovat, jak nezaměstnanost nezadržitelně roste. Nebo mohl tak trochu „po anglosasku“ napomoci zrychlení ekonomiky - ovšem za vysokou cenu stejného urychlení neméně zhoubné metropolizace. Není divu, že se mu dvakrát nevedlo. Zeptejte se za pět let Emmanuela Macrona.
Přečtěte si o Hollandově nástupci:
Macronovi centristé ovládli první kolo voleb. Získali 32 procent hlasů
