Jednoho prosincového dne ve městě Siirt na východě země pronesl Recep Tayyip Erdogan před davem příznivců Strany blahobytu tyto verše: „Mešity jsou naše kasárna, chrámy naše přilby, minarety naše bajonety a věřící našimi vojáky.“ O pár týdnů později stál před soudem za podněcování k náboženské nenávisti. To se opravdu stalo, přesněji řečeno před devatenácti lety. Tehdejší starosta Istanbulu se bránil tím, že recitoval verše známého básníka a buditele; ukázalo se však, že sekularista Ziya Gökalp na počátku 20. století nic takového nenapsal. Na konci března 1999 putoval Erdogan na deset měsíců do vězení a ústavní soud zrušil Stranu blahobytu.
To bylo naposled, co se sekulární demokracie založená Mustafou Kemalem Atatürkem dokázala účinně vzepřít pozdějšímu premiérovi a prezidentovi, přezdívanému „sultán“. Erdogan založil novou Stranu spravedlnosti a rozvoje (AKP) a celou jednu dekádu se světové veřejnosti úspěšně prezentoval jako první islamistický demokrat světa. Zasvěceným byl ovšem znám jiný výrok tohoto obdivovatele osmanské říše z počátku jeho kariéry: „Demokracie je jako vlak. Když dojede do cíle, vystoupíte z něj.“
Něco podobného nejenže vypadá jako příkladná neloajalita k nové vlasti, ale také se to tak otevřeně chová, a dokonce to ječí na ulici.
Dnes už se Erdogan nepřetvařuje. Lidový rétor předpovídá Evropě brzký konec a náboženské války (jako by v nich snad Turci mohli obstát), vyzývá „bratry a sestry v Evropě“ k vyšší porodnosti (mějte alespoň pět dětí!) a melodramaticky tyká německé kancléřce Merkelové: „Používáš nacistické metody!“
Hlavními adresáty verbálních salv jsou 2,8 milionu Turků po celé Evropě, jimž jako relikt gastarbeitrských časů zůstalo turecké občanství. Turečtí politici si při návštěvách nemohli nevšimnout, jak moc se to podél cest hemží šátky a vlajkami s půlměsícem, a v roce 2011 zahraničním Turkům umožnili volit na konzulátech.
Znamená to sice pár set tisíc hlasů pro opozici od Kurdů ve Finsku či Británii, ale hlavní zisk shrábne AKP v Německu, Rakousku a Belgii. V referendu o změně ústavních pravomocí prezidenta za dva týdny to zatím vypadá 50 na 50, takže rozhodující hlasy pro autokrata, jenž slibuje Evropě rozvrat a náboženskou válku, možná přijdou od lidí, kteří vyrostli v Německu (protože se jejich rodiče asi dvacet let bránili návratu do Turecka, až si vynutili změnu zákona o občanství).
Něco podobného nejenže vypadá jako příkladná neloajalita k nové vlasti – ale také se to tak otevřeně chová, a dokonce to ječí na ulici.
Pátá kolona v akci
V Kolíně volali příznivci Erdogana po trestu smrti. Tedy v Turecku. V Hamburku nedávno rozdupali lidé s vlajkami AKP brýle reportérovi týdeníku Zeit, který přišel demonstrovat na podporu kolegy tureckého původu, jehož Erdogan vězní jako špiona. „Doufám, že vězněný novinář dostane spravedlivý proces, ale nemám s ním žádný soucit,“ řekl týdeníku Der Spiegel mladý a úspěšný podnikatel Yahya Kilicaslan. V Belgii nedávno museli příznivci klerika Fethullaha Gülena požádat o pomoc belgickou policii, protože jim Erdoganovi příznivci vyhrožovali smrtí. Při demonstraci Erdoganových odpůrců se z protitábora ozvaly výkřiky: „Už se z vás taky stali křesťani?“ (jako by šlo o nadávku). „Německo jde do kopru. Cožpak můžu v takové zemi vychovávat své potomky?“ zaznamenal Spiegel pokřik rozezleného příznivce AKP.
Když německý Turek tluče Němce kvůli německému Turkovi, jehož zavřel turecký prezident, a pořádek zjednává německá policie, přestává být tak docela jasné, co je ještě turecké a co už německé. Obojí splývá v jedno. „Svou budoucnost vidím v Německu,“ řekl již zmíněný Kilicaslan, jeden z mála příznivců AKP, který se nebojí hájit Erdogana v německé televizi. V Německu vidí svou budoucnost i Hakan Çalhanoglu, mladý záložník z Bayeru Leverkusen, který ale v reprezentaci kope za Turecko a na Facebooku propaguje videa s Erdoganem. Podle obou je turecký prezident mužem na svém místě, který umí držet slovo a vůbec je to příkladný chlap. Když se za něj postaví většina národa, musí to zbytek světa respektovat. Ostatní je pouhá předvolební rétorika.
Přečtěte si další eseje Lubomíra Hegera:
Přítel NIKOTIN
Chatrná věž ze slonoviny
Jak veliká má být vlastně Amerika?
Malé dějiny politické korektnosti
Malé dějiny populismu
Berlín se rozhodl jít cestou deeskalace za každou cenu, což opticky působí jako zaříkávání deště, který už ale zvedá hladiny řek. „Uděláme všechno pro to, aby domácí turecké problémy nezasahovaly do našeho soužití,“ řekla v březnu kancléřka Merkelová. Uším populace, která se podle průzkumu Univerzity v Münsteru cítí být ze čtyř pětin „úzce provázána s Německem“, ale zároveň z více než poloviny „občany druhé kategorie“, znějí o poznání líbezněji slova ministra zahraničí Çavuşoglua v Hamburku: „Nikdo mezi námi nemůže zpřetrhat pouta. Vždycky tu budeme pro vás.“ „Němci si o nás otírají boty a čekají, že za nimi půjdeme jako ovce,“ shrnul to polopaticky diskutér na stránce Economistu.
Jiný diskutér spustil povědomou tirádu: „Proč němečtí Turci podporují Erdogana? Možná proto, že se nebojí vyjádřit názor a má obdiv milionů. Možná proto, že přinesl zemi blahobyt a obrovské investice do infrastruktury. Možná proto, že se nebojí odsoudit Izrael. Namísto osobních útoků proti panu Erdoganovi by měla média lépe prozkoumat důvody, proč má podporu milionů lidí.“
Možná je to zbytečná paranoia, ale je náhoda, že taková zdůvodnění už na první pohled připomínají 120stránkový pamflet Proč jsme milovali Hitlera od Ernsta Zündela?
Menšina menšiny
Při zkoumání důvodů podpory statisíců německých Turků pro ústavní reformu, která má Erdoganovi umožnit až do roku 2029 vládnout víceméně pomocí dekretů, je třeba si uvědomit, že němečtí Turci kolektivní vzpomínku na Evropu 30. let nemají a dělbu moci nevnímají jako věc života a smrti.
Žijí v zemi svobodných médií, o situaci v původní vlasti mají mlhavé představy a neumějí (či nechtějí) moc rozlišovat mezi státní propagandou (podporovanou „alternativními“ weby typu Nex24) a solidním zpravodajstvím. Netuší, že Erdoganovo vítězství v referendu visí i přes masivní propagandu stále na vlásku a k vytváření efektní kouřové mlhy nutí prezidenta nervozita ze slábnoucí ekonomiky a růstu terorismu. Nevydedukují, že sultán má z otevřeného konfliktu s Evropou ve skutečnosti strach, neboť by jej mohl přijít velmi draho.
Navíc jde o relativně malou část obyvatel. V Německu žijí podle odhadů čtyři miliony lidí s úplným či částečným původem z Turecka, přičemž zhruba o polovině z nich se toho moc neví. Jsou německými občany, při sčítání lidu přestali uvádět etnický původ a volit v Turecku stejně nesmějí (Turci dodnes mají velmi malou možnost získat dvojí občanství). Dalších asi 700 tisíc Turků získalo německé občanství od roku 2000, a volit už tedy také nesmějí. Zbývá 1,4 milionu Turků, kteří občanství buď nemají, anebo disponují dvěma pasy (Turci narození v Německu si musejí vybrat do 23 let), z nich ovšem šlo předloni podle tureckých úřadů hlasovat jen 41 procent (nejvyšší volební účast v EU mělo Česko se 47 procenty). To dělá nějakých 600 tisíc lidí. Skoro rovných 60 procent z nich vhodilo hlas AKP, což činí 360 tisíc hlasů.
Není to málo – ovšem je to pouhá desetina lidí s tureckým původem a jen přibližně čtvrtina oprávněných voličů. Takže vlastně menšina.
Proces opticky komplikují přírůstky z posledních let a také to, že do Německa v současnosti přijíždí žádat o azyl okolo pěti set Turků za měsíc, kteří prchají právě před Erdoganem a jeho čistkami. Naopak se dá rozumně předpokládat, že okolo dvou milionů Němců s tureckým původem jsou do společnosti celkem dobře začleněni; dobrá integrace má nakonec onu vlastnost, že své nositele činí mnohem méně viditelnými. Právě o jejich hlasy usiluje Merkelová, která zatím odráží Erdoganovy slovní útoky jako gumová zeď, a Berlín dokonce nezakázal ani konat na svém území volební kampaň.
Věc by se ovšem rychle vyhrotila v okamžiku, kdyby se takový předvolební boj přeměnil na kampaň permanentní.
První na ráně
V Německu žije asi 800 tisíc osob kurdského původu (většinou nezačleňovaných do turecké menšiny), kteří rovněž velmi rádi demonstrují, a řada jich podporuje Stranu kurdských pracujících, považovanou i Berlínem za teroristickou organizaci. Operují tu motorkářské gangy zvané Šedí vlci (Bozkurtlar), kteří jsou mládežnickou odnoží ultranacionalistické strany MHP. Odpůrci Erdogana, kteří agitují za „ne“ v referendu, hovoří nejen o nadávkách do „zrádců národa“ a „nepřátel Turecka“, jimž pravidelně čelí, ale též o tom, jak se mezi německými Turky plíživě šíří nedůvěra a strach se veřejně vyjadřovat o politice, strach typický pro totalitní režimy. Čím víc na sobě němečtí Turkové obchodně závisejí, tím větší opatrnost.
Čtěte texty z Pytle plechu Luboše Hegera:
Proč Fake News vítězí? Evoluce neodměňuje chytré, ale mazané
Kocourkov vyhlásil hranici bohatství: 36 tisíc Kč
Hovězí ve vlastní hlavě
Trump vzlétl jako chromý kačer
Nadšení statisíců lidí z Erdogana je samozřejmě jen symptomem krize identity „pomlčkového“ národa (Deutsch-Türken), kterou prý lze odhalit už pouhou otázkou „kdo jste“. Integrovaný Turek odpoví „Němec“ (neboť mluví německy), neintegrovaný „Turek v Německu“. Ten druhý cítí v souladu s evropskými trendy konečně příležitost překřičet většinovou společnost a podat jí jednu z mnoha verzí příběhu o tom, jak je i přes nejlepší úsilí o splynutí přehlížen a automaticky asociován s islamisty. Pakliže se však Ankaře jeho destrukční potenciál podaří opravdu rozvinout, stane se právě on jednou z prvních obětí eskalace konfliktu.
Existuje celkem jednoduché řešení, jak na krizi s přívrženci AKP odpovědět, kromě obchodních sankcí a pozastavení členství v NATO – prostě nepokračovat v procesu naturalizace. Jde právě o oněch 360 tisíc hlasů Turků bez občanství. Ani sebealtruističtější společnost na světě nemůže považovat za svůj zájem přijímat do svých řad někoho, kdo její demokratické mechanismy zneužívá k instalaci osmanského démona, jenž by s ní rád skoncoval. A od mládí o tom spřádá sny.
