Stal se z toho podobný národní mýtus jako ten o zlatých českých ručičkách, který také známe jen my Češi. Týká se ale politiky: vždycky když chcete nějakou lukrativní funkci, ale je vám to trapné, odvolejte se na tajemný hlas lidu, který slyšíte jen vy – podobně jako kdysi dva slavní američtí novináři z aféry Watergate s jejich garážovým Deepthroatem. Když pak oznámíte kandidaturu, tak prostě jen řeknete: Slyším hlas lidu, asi to zvednu.
Teď takhle (ne)zvedá kandidaturu na prezidenta i stále éteričtější a lepší člověk, hudební textař a bývalý majitel Fortuny Michal Horáček. Ten na to dokonce jde ještě mazaněji, mýtus o hlasu lidu posouvá dál: „Kdyby se shromáždilo hodně takových lidí, kteří by takové přání projevili, jistě bych to musel zvážit, protože nemůžu být arogantní, abych nic neřekl. Začínám pomalu připouštět, že to zvážím velice vážně,” oznámil-neoznámil svou kandidaturu.
Aha! Takže Horáček svůj hlas lidu teprve uslyší poté, co ho vyzval, aby ho slyšel. Obávám se, že nás čeká ještě ošklivější prezidentská volba, než byla ta první. Ta se totiž scvrkla na festival strachu a frustrace až ve finále - po vypuštění džina Benešových dekretů. Do té doby byla v podstatě nevinným mejdanem béčkových herců, jehož zábavný tón udal se svým legendárním videem z chaty Jan „Honza“ Fischer. Pamatujete ještě? „Honzo, neschovávej se…“
Teď nás čeká bolestný národní očistec hned od začátku: půjde totiž o zúčtování s prezidentstvím Miloše Zemana. Nebo přesněji s parodií na něj, abych zůstal objektivní k celé jeho hradní bandě. I hlavním případným Horáčkovým motivem je, že prezidentem už nebude Zeman. Od začátku proto půjde především o negativní kampaň, tentokrát ovšem navíc hozenou do už válčící společnosti. Znovu si tedy prožijeme souboj Zeman vs. Schwarzenberg, jen možná bez obou dotyčných. Půjde tak o bitvu dvou duchů: ducha dobra a ducha lidu. I průměrný český TV seriál je méně zničující podívanou.
Vlastně je to ironie: Česko je malá, homogenní a ekonomicky rovná země, jíž navíc jako Ukrajinu napůl netrhají světové mocnosti. Mohli bychom tedy s gustem oslavit svou nudnost a být neextrémní i ohledně prezidenta. Místo toho jako bychom si libovali v extrémech. Buď Zeman, nebo dobro; buď Gott, nebo Ortel; buď uprchlíci, nebo apokalypsa. Proč u nás neexistuje nic mezi šílenstvím Jiřího Ovčáčka a očima plných dobra? Navíc když dokážeme mít za premiéra Bohuslava Sobotku… Možná právě proto. Jestli ale Horáček chce skutečně vyslyšet hlas lidu, aby potom lidu mohl pomoct, měl by vyslyšet jiný hlas: ten o zrušení funkce prezidenta.
Nejen Zeman totiž ukazuje, že na největším hradě na světě se nakonec více či méně zblázní každý, jen s tím úplně nepočítá naše ústava. Do té jako by se nadpozemská funkce prezidenta nevešla. A zvlášť poté, co jsme ho začali volit přímo, takže teď slyší ještě více hlasů než jeho předchůdci; ti slyšeli hlasy 281 zákonodárců, zatímco Zeman 2,5 milionu lidí.
Česko prezidenta nepotřebuje. Nechme hrad Číňanům a prodávejme jim tam drahé vstupenky s tím, že tady kdysi seděl starý moudrý pán, který je měl hodně rád. Ovčáček by mohl u vchodu zpívat hymnu, řekněme za 150 dolarů, zatímco protokolář Forejt by Asiaty houfoval do poslušných šiků.
Ale zpět ke hlasu lidu: právě kvůli němu máme přímou volbu prezidenta. Druhá parlamentní volba Václava Klause totiž byla tak obludná, že i politici najednou vyslyšeli hlas lidu – a dali nám přímou volbu a Zemana. Takže kdyby teď třeba Horáček vyslyšel jiný hlas lidu, že prezidenta už nechceme, možná…
Přečtěte si další komentáře:
