Poslední kroky Evropské centrální banky (ECB) zůstávají médii trochu neprávem přehlíženy. Přestože na první pohled nedochází k žádné změně monetární politiky, jsme svědky pokračující divergence mezi zeměmi Eurozóny.
Tato divergence, která má své hluboké strukturální kořeny, a která je bohužel současným uspořádáním měnové unie dále prohlubována, se nyní promítla také do míry inflace. Zatímco prosincová meziroční míra inflace v Německu se již téměř dotkla inflačního dvouprocentního cíle, Itálie vykázala za celý rok 2016 deflaci -0,1 procenta a v prosincovém meziročním srovnání pak inflaci ve výši 0,5 procenta.
Inflace za celou eurozónu (HIPC) za prosinec 2016 v meziročním srovnání vykázala 1,1 procenta. Jedná se tedy o hodnotu, která je sice stále pod inflačním cílem, nicméně představuje významný přelom, oproti předchozím hodnotám pohybujícím se v rozmezí 0 - 0,6 procenta.
Dalo se očekávat, že k této divergenci mezi členskými zeměmi eurozóny padnou otázky. Koneckonců, němečtí představitelé nebyli nikdy zvlášť nadšeni z programu kvantitativního uvolňování, ani z politiky nízkých, resp. záporných úrokových sazeb ECB.
Další komentáře Ilony Švihlíkové:
Rok 2016 byl rokem vzpoury. Co dál?
Blíží se konec globalizace?
Sirotci neoliberalismu
Robotizace otevírá dveře dystopiím
Guvernér Draghi nicméně upozornil na to, že klíčovou roli hraje nárůst cen energií, především ropy. Cena barelu ropy Brent se aktuálně pohybuje kolem 55 dolarů za barel, což je podstatné zvýšení oproti ceně před rokem (asi o 60 procent oproti lednu 2016).
Draghi také zdůraznil, že ECB dbá na střednědobý horizont, že konvergence k inflačnímu cíli musí být trvalá, samoudržitelná a především: musí se týkat celé eurozóny. I proto, kvůli opakovaným dotazům, zdůraznil, že oživení celé eurozóny je také v zájmu Německa.
Míra inflace (meziročně) v Německu:
source: tradingeconomics.com
V Německu jsou nízké úrokové sazby pociťovány velmi negativně o to více, že německá inflace není tažena jen zvýšením cen energií, ale také cenami potravin a služeb.
Jak obtížné je sladit monetární politiku pro potřeby všech členů eurozóny již víme hned zpočátku fungování společné měny. I tehdy panovala mezi členy silná divergence, ale vzhledem k tomu, že Německo mělo hospodářské potíže, byly sazby sníženy. Nízké úrokové sazby přispěly ke vzniku bublin a k přehřátí ekonomik zemí jako Španělsko, ale i Řecko.
Míra inflace (meziročně) v Itálii:
source: tradingeconomics.com
Itálie je ve zcela jiné situaci než Německo. Stíhána přírodními katastrofami (zemětřesení) nese také velké náklady spojené s migrační krizí. Nedobrá ekonomická situace, kterou deflace (v Itálii po 57 letech) vyjadřuje, vyústila i v politickou nestabilitu. Zvýšení úrokových sazeb by pro Itálii s jejím obřím veřejným dluhem (který činí 132 procent HDP a je druhý největší po Řecku, těsně za Itálií je Portugalsko) mohlo být další fatální ranou.
Mario Draghi se může stokrát zaklínat, že sleduje vývoj inflace v celé eurozóně, ale bezesporu neunikne obvinění, že politiku ECB „šije“ na potřeby své rodné země.
Itálie je ovšem „jiné kafe“ než malé Řecko. Patří stále do G7 a podílí se 16 procenty na ekonomice eurozóny. Vzhledem k tomu, že Německo odmítá změnit svůj restriktivní přístup k hospodářské politice a k fungování eurozóny, můžeme pro rok 2017 očekávat silné napětí mezi „Severem a Jihem.“
Ilona Švihlíková je ekonomka, vysokoškolská pedagožka a koordinátorka občanské iniciativy Alternativa Zdola, která mimo jiné promýšlí alternativní ekonomické systémy. Je autorkou knih „Globalizace a krize“, „Přelom. Od Velké recese k Velké transformaci“ a „Jak jsme se stali kolonií“.
Od autorky dále čtěte:
