Z nitra Mezinárodního měnového fondu vyplula další z analýz, která vzbudila velký zájem. Není divu, jedná se totiž o kritiku neoliberálního přístupu, který MMF pomáhal tvořit a pomocí Washingtonského konsenzu také globálně ukotvovat.
Neoliberalismus se stal dominantní ekonomickou doktrínou, nejen v praktické hospodářské politice, ale bohužel také v akademickém prostředí. Přestože se od počátku jeho „aplikace“ ukazovalo velké množství znepokojujících jevů, trvalo dekády, než začalo přicházet – opatrné – přiznání negativ tohoto směru.
Materiál Neoliberalism: Oversold? není vyloženě revolučním. Spíše je přiznáním toho, co každý, kdo se elementárně orientuje v ekonomické praxi, už delší dobu musí vidět – pokud ovšem není raněn ideologickou slepotou. Pokračující používání neoliberálních politik je proto nutné vnímat v kontextu politické ekonomie – ta by nám totiž naznačila, že neoliberalismus přetrvává nikoli navzdory svým neúspěchům, ale spíše právě pro ně.
Neoliberalismus totiž vytvořil a „drží“ silné mocenské struktury, které mají eminentní zájem na dalším pokračování tohoto přístupu zahrnujícího liberalizaci kapitálových toků a malý stát. Neoliberální politika nevedla „jen“ k silnému nárůstu nerovnosti, ale především ke strukturám, které v sobě nerovnost implikují, a kdy je jasné, že mocní tohoto světa – ať už budou analýzy říkat cokoliv – budou zuby nehty bránit změnám těchto přístupů.
Bohatství dolů neteče
Analýza MMF naznačuje, že problémy v rámci balíku neoliberálních politik nastávají u dvou témat (zatímco ostatní, jako například volný obchod, chválí). Problematizovanými jsou liberalizace kapitálových toků a politika „austerity“, neboli fiskální konsolidace. Naopak je věnována pozornost negativům, která zahrnují slabý ekonomický růst a významný nárůst nerovnosti. Růstově se od 80. let nikdy nepodařilo přiblížit se „zlatým“ poválečném letům obnovy, ledaže tento růst následně skončil prasknutím bubliny, jako například dotcom (nová ekonomika) na počátku 21. století.
Nerovnost už není téma jenom Oxfamu, věnuje se mu také OECD. Propojení mezi růstem a nerovností si vzal na starost MMF již před rokem, kdy vypustil další „bombu“, která pro změnu zcela odmítla politiku „trickle down“, tedy prapodivnou ideu, že bohatství proteče seshora dolů (komupak asi takováto politika prospěla, že).
V analýze Causes and Consequences of Income Inequality: A Global Perspective se můžeme dočíst, že distribuce příjmů má velký vliv na ekonomický růst, nárůst podílu příjmů nejbohatších vede k poklesu ekonomického růstu a hospodářská politika by se tedy měla více koncentrovat na ty nejchudší…
V případě liberalizace kapitálových toků dospěl MMF k názoru, že je potřeba rozlišovat pečlivě mezi typy těchto toků. Něco jiného jsou přímé zahraniční investice (které zase nesou jiná rizika) a něco jiného krátkodobé spekulativní toky. Uveden je i nárůst finančních krizí, která s tlakem MMF na liberalizaci kapitálu souvisely. A navíc je zde opět negativní vliv na nerovnost. MMF se tedy postupně přesouvá do pozice zastánce kapitálových kontrol, jak koneckonců nedávno informoval i deník The Wall Street Journal.
Přečtěte si další komentáře Ilony Švihlíkové:
Proč se nemluví o finské krizi?
Pro kované neoliberály má stát být malý, což je docíleno jednak privatizací veřejných podniků (a následně i veřejného sektoru jako takového, viz systém penzí) a pak výrazným omezením fiskálního prostoru. Analýza MMF nehovoří o daňových rájích a o působení nadnárodních firem, které vedou k mezinárodnímu daňovému dumpingu, zmiňuje nicméně alespoň restrikci danou sledováním deficitu a veřejného dluhu. Formulaci, že ze snižování dluhu jsou jen malé benefity, zatímco náklady na snižování dluhu jsou enormní, by člověk skutečně u MMF nečekal. A to ještě dodejme, že Catherine Mannová z OECD na tiskové konferenci k tématu nadměrného dluhu uvedla, že hlavní problém je ve jmenovateli měření dluhu – tedy v HDP!
Představy expanzivní fiskální konsolidace se rozpadají v mlze. Naopak jsou uvedeny údaje o tom, jak fiskální konsolidace negativně (a dlouhodobě) ovlivňuje míru nezaměstnanosti a nerovnost (měřenou Gini koeficientem). Na závěr je zde konstatování, že právě MMF dlouhodobě podceňoval otázku nezaměstnanosti. A navíc i to, co říká takový Joseph Stiglitz (mimochodem v práci citovaný pozitivně) už roky – že žádná politika neplatí kdykoliv pro všechny země. MMF by se neměl nechat vést vírou, ale důkazy.
MMF roku 2016 se rozhodl postavit do čela boje proti MMF minulosti. Zastánci neoliberálních politik ale nemusejí smutnit. MMF je něco jako dinosaurus: než signál z mozku (vědeckého centra) dojde ke končetinám, uplyne hodně času. A mocní tohoto světa budou dělat vše pro to, aby kritika zůstala jen – na papíře.
Ilona Švihlíková je ekonomka, vysokoškolská pedagožka a koordinátorka občanské iniciativy Alternativa Zdola, která mimo jiné promýšlí alternativní ekonomické systémy. Je autorkou knih „Globalizace a krize“, „Přelom. Od Velké recese k Velké transformaci“ a „Jak jsme se stali kolonií“.
