Jedna z mála mezinárodních hranic, které jsou vidět z vesmíru, vede mezi Pákistánem a Indií. Oranžovou čáru kreslí sto padesát tisíc výkonných reflektorů osvětlujících pásmo rozdělující západ indického subkontinentu od Himálaje až po Arabské moře. Než se světla rozzáří, probíhá na hraničním přechodu Wagah mezi Láhaurem a Amritsarem ceremoniál stahování vlajek obou zemí. Vojáci elitních jednotek v nažehlených uniformách, se psími dečkami na nohou a turbany se stojatými vějíři na hlavách předvádějí - povzbuzováni domácím publikem na oddělených tribunách - bizarní choreografii plnou vysokých výkopů, hmitání rukama a výhružné mimiky.
Tragédií obou zemí je, že kdyby chtěly, krásně by se domluvily. Mezi urdštinou a hindštinou není velký rozdíl a hranice nebyla před sedmdesáti lety stanovena s přihlédnutím k etnickým rozdílům, ale podle náboženského klíče. Jenže domluva je těžká věc, když je provázena takovou historií. Stojí za to si v předvečer sedmdesátin připomenout tehdejší protagonisty i to, jak dopadli.
Spálit papíry a rychle pryč
Poslední místokrál Britské Indie, kontraadmirál lord Louis Mountbatten, sice dostal za úkol připravit předání moci v jednotné Indii do června 1948, ovšem záhy se ukázalo, že v únoru 1947 přijel rovnou doprostřed politického a náboženského konfliktu. Tehdejší muslimský předák Muhammad Alí Džinnáh tvrdošíjně lpěl na vytvoření nezávislého muslimského státu, Pákistánu (Země čistých), ostatně to byl cíl jím vedené politické formace, Muslimské ligy, již od roku 1940.
Indické politické špičky s výjimkou Mahátmy Gándhího se s rozdělením nakonec smířily, byť mnozí měli obavy z chaosu a krveprolití. Poslední, co by si válkou vyčerpaná a až po uši zadlužená Británie přála, bylo ocitnout se mezi znepřátelenými stranami. Podle některých historiků nechtěl mít Mountbatten na rukou krev, kterou by nutně museli Britové prolévat při potlačování nepokojů. Proto celý proces zkrátil na pouhých šest měsíců, čímž konflikt paradoxně přiblížil.
Muselo se spěchat se stanovením hranice i dělením majetku, armády, civilní služby, a to v téměř čtyřsetmilionové zemi. Dělení majetku zvládla civilní služba s příkladnou pilností, došlo prý i na zásoby kancelářského papíru, ale klíč pro stanovení Radcliflovy linie byl tak nebezpečný, jako byl triviální: muslimská většina znamenala příslušnost k Pákistánu, majorita hinduistů a sikhů znamenala příslušnost k Indii.
Kdysi se mladí Pákistánci posmívali svým indickým vrstevníkům, že oni chodí v džínách a pijí pepsi, zatímco Indové se potí v tesilkách a pijí nějakou domácí žbrundu. To bylo před rokem 1991, kdy se Indie pod tlakem hrozící platební krize rozhodla otevřít světu.
Na špatné straně linie se tak ocitlo čtrnáct milionů lidí a perla britského koloniálního impéria, kterou kdysi dokázalo vcelku bez problémů spravovat asi padesát tisíc britských úředníků a důstojníků (včetně Barmy a Cejlonu), na mnoha místech na obou stranách budoucí hranice hořela v pogromech.
Radcliflova linie je nazvaná podle britského právníka, který komisi vedl, ač nikdy předtím nebyl v Indii a nic o ní nevěděl, což bylo chápáno jako nepodjatost. Radclifle sám spálil všechny svoje papíry související se stanovením hranice a v den vyhlášení nezávislosti odjel, zatímco text rozhodnutí dostali Indové a Pákistánci až den poté. Mimochodem, také Muhammad Alí Džinnáh, Mahátma Gándhí a Džaváharlál Néhrú byli právníci vystudovaní v Anglii.
Počet obětí se podle některých odhadů přiblížil dvěma milionům, hranice v Kašmíru je dodnes předmětem sporu a občasných přestřelek. Opakovaný ozbrojený konflikt přiměl obě země k tomu, aby si pořídily atomovou bombu. Nedůvěra trvá dodnes.
Selhání Země čistých
Muhammad Alí Džinnáh se stal generálním guvernérem Pákistánského dominia, které se skládalo ze dvou nespojitých částí, západ a východ Pákistánu od sebe dělilo patnáct set kilometrů indického území, navíc východ země byl sice převážně muslimský, ale etnicky skoro čistě bengálský. Džinnáh možná sám přispěl k budoucímu rozpadu Pákistánu a vzniku Bangladéše (1971), když s charakteristickou tvrdohlavostí trval na tom, že úředním jazykem bude „urdština a jenom urdština“ a ti, kdo to odmítají, „jsou pátou kolonou“.
Pro Bengálce, kteří měli v novém státě početní převahu, je ovšem urdština v podstatě nesrozumitelná, navíc se píše úplně jiným písmem, takže zcela oprávněně brali jazykovou otázku jako věc krajně nespravedlivého pokusu o dominanci lidí ze západní části země.
Občanské války ve Východním Pákistánu a vzniku Bangladéše se ovšem Muhammad Alí Džinnáh nedožil, mnoho let trpěl tuberkulózou, což tajil, a k ní se navíc připojila rakovina plic (když se omezoval, kouřil prý padesátku denně) - za necelých třináct měsíců po vyhlášení nezávislosti zemřel. Podle některých názorů tak nestihl vtisknout Pákistánu demokratickou politickou kulturu a vakuum zaplnila armáda, která tam dodnes hraje nepoměrně větší roli než v Indii (nebo Bangladéši). Že bude Pákistán za Indií zaostávat i ekonomicky a že se chvílemi bude ze všeho nejvíc podobat nikoli „Zemi čistých“, ale státu, který zcela selhal, to dozajista nepředpokládal.
Ještě než však Džinnáh zemřel, byl v lednu 1948 kulkou z browningu militantního hinduisty zabit Mahátma Gándhí, který se o nezávislost Indie asi zasloužil nejvíce, ale rozdělení Indie si ze srdce nepřál.
Indická červená knihovna
Poslední indický místokrál Louis Mountbatten sdílí osud s Gándhím, neboť se stal obětí bombového atentátu, ovšem bez jakékoli souvislosti s Indií, na své jachtě v irském Sligo v roce 1979.
Džinnáha nesnášel, ale dalších deset měsíců působil jako první generální guvernér nezávislé Indie (do června 1948) a i poté jej, ale zejména jeho ženu Edwinu, pojily přátelské vztahy s prvním a dlouholetým indickým premiérem a zakladatelem mocné politické dynastie Džaváharlálem Néhrúem (byl otcem Indiry Gándhíové a vládl až do roku 1964).
Když Edwina v roce 1960 zemřela na severním Borneu, měla na nočním stolku svazek dopisů od Néhrúa. V souladu s její poslední vůlí ji pohřbili do moře poblíž jihoanglického Portsmouthu. Vedle torpédoborce Jejího Veličenstva HMS Wakeful sledovala obřad fregata INS Trishul indického námořnictva, jejíž posádka Edwině zasalutovala a položila na vodu věnec z afrikánů - přesně podle přání pana ministerského předsedy. I když vezmeme v potaz, že loď byla spuštěna na vodu měsíc předtím v belfastských loděnicích Harland & Wolfi:, takže nemusela plout ze své základny v Bombaji a stavila se cestou, je to parádní červená knihovna, co říkáte?
Osmnáctého srpna jde do indické distribuce britsko-indický velkofilm Rozdělení Indie: 1947. O tom, že vdovec Néhrú byl až po uši platonicky zamilovaný do vdané Angličanky, notabene choti posledního indického místokrále, a že dělal všechno, aby se s ní mohl setkat, tam není ani zmínka. Jenom takové hluboké pohledy prodchnuté náklonností a porozuměním.
Neboť Néhrú je svatý, stejně jako v Pákistánu Džinnáh. A ten má v Karáčí mauzoleum.
Čtěte další komentáře Miroslava Zámečníka:
Krásná předběžná čísla aneb Doporučená četba před volbami
Kde ty hory másla jsou?
Nula celá dvě procenta na hypoteční bublinu nestačí
O lančmítu a lidech
„Oni nám voliči ty programy nečtou!“ Ano, naštěstí
Není nad vítěznou střelu do vlastní brány aneb Daň za Alzheimera
Kruh ruské pšenice se uzavřel
Čínský růst (n)a dluh
Převálcuje nás francouzsko-německá lokomotiva?
Rusko hledá nový „obchodní model“, jak zvednout růst
