Menu Zavřít

Jan Novotný: Inkluze narušuje sociální inženýrství českých škol

20. 3. 2016
Autor: Michael Tomeš, E15

Začleňování dětí odlišujících se od „normálu“ do „běžných“ školních tříd vyvolává v české společnosti zděšení. Nedivím se. Jde o společnost nikoli inkluzivní, ale vysoce exkluzivní. Po desítky let byla vychovávána ve vylučování všeho odlišného. Němce jsme vyhnali všechny, Romy sestěhovali do kontejnerů za město, protože jsme si s nimi neuměli poradit. Mentálně i tělesně postižené jsme zavírali na celý život za mříže do ústavů, abychom se na ně nemuseli dívat.

Za mříže jsme zavírali i ty, kteří měli trochu víc peněz nebo šlechtický titul. I oni vybočovali. To nestrpíme! Tuto pečlivě vypiplanou rovnostářskou společnost si rozvracet nenecháme!

Cože? Mé dítě bude chodit do školy s klukem na vozíku? S cikánkem, který krade? S Vietnamcem z večerky? Tak to teda ne! Ještě by tam mohl přibýt nějaký uprchlík nebo muslimák! Rychle pryč! Chci, aby mé dítě chodilo do školy jen se stejnými dětmi. Stejně zdravými a stejně bílými. Takto alespoň podle průzkumů přemýšlí většina českých rodičů. Naštěstí ne všichni. A naštěstí ne všechny školy.

Pokousaná holčička

Nejprve příklad z mého nejbližšího okolí: Holčička nastoupila na základku, která nebyla úplně „normální“. První den si sedla vedle spolužačky, která ji ihned pokousala. A pak ještě několikrát. Bratrovi této kousavé dívky trvalo přečtení dvou vět z knihy Děti z Bullerbynu půl hodiny. Do třídy chodila i malá gymnastka se všemi prefixy dys-­, zato soustavně s nohou za hlavou. Nesmírně nadaný kluk, který ovšem dokázal vždy spolehlivě narušit školní výlet, protože dostal astmatický záchvat a čekalo se na sanitku.

Z oné pokousané holčičky, která se ocitla na dvourychlostní základce, je dnes dospělá žena. „Nestandardní“ spolužáci ji ve vývoji nijak nezbrzdili. Tedy pokud za úspěšné završení vzdělávacího procesu považujeme vysoké školy vystudované v Česku, Francii i Nizozemsku. Ano, inkluze se na ní podepsala.

Svět totiž vnímá takový, jaký je. Rozmanitý, plný nedokonalosti a nejistoty. Tolerance k jinakosti se jí zaryla pod kůži. Trpělivost a kritické odmítnutí termínu „normální“ z ní dělá někoho, kdo je o krok před ostatními.

Katolické peklo

Teď má zkušenost: Na církevní gymnázium jsem v 11 letech odcházel plný předsudků. Na základní škole byli všichni stejně chudí, stejně bílí, stejně nevěřící. Jak asi vypadá takový křesťan? Jaký má nos? Jaké oči? Budu mu rozumět? Budu se muset modlit, nebo dokonce chodit v nějakém hábitu? Vlastně jsem se tam dostal náhodou. Sousední gymnázium nebralo přihlášky z naší základky, tak jsem si prostě vybral budovu hned vedle. I když byla zrovna církevní. Byl jsem z toho dost nešťastný. Až do chvíle, než jsem otevřel stařičké dveře toho domnělého katolického pekla. Ve skutečnosti to byl totiž ráj.

Nikoho nenapadlo se posmívat někomu, kdo se před jídlem modlí, musí se kvůli postižení pohybovat na vozíku nebo zkrátka jinak vypadá nebo pochází z jiné země či světadílu. Pestrost kolektivu byla naprosto přirozená, stejně jako v reálném životě. Formativní roky jsem nemusel trávit ve skleníku, který by se od ostatního světa distancoval s tím, že je to přece jeho právo, protože má „vhodnější“ genetickou výbavu.

Pokud například předseda ODS Petr Fiala mluví v souvislosti s rozšířením inkluze na českých školách o sociálním inženýrství, musím se smát. Je to právě naopak. Sociálnímu inženýrství podléhají ty naše uměle vytvořené školy, kde jsou si všichni podobní. Jedině tam si mohou být všichni rovni. Skutečně tohle chce zrovna ODS?


Čtěte také:

Na zavedení inkluze školy dostaly dvouleté přechodné období

bitcoin školení listopad 24

Jiří Trunda: Každý nový ministr přijde a má nápady. To je strašné

  • Našli jste v článku chybu?