Asi jedinou institucí, která má u nás zcela jasno, zda Čínská lidová republika je tržní ekonomikou, je Hrad. To vládní ministři se vyjadřují velmi opatrně, a europoslanci z Česka jsou často vehementně proti, napříč stranami.
O co jde? Před necelými patnácti lety se Čína 11. prosince 2001 stala členem WTO. V článku 15 přístupového protokolu Číny k WTO se píše o tom, že statutu dosáhne po uplynutí 15 let od vstupu. Čínané se domnívají, že jde o automatický nárok, bez nějakého dokazování, právně vymahatelný. EU, Spojené státy, Kanada, ale třeba i taková Indie nebo Mexiko si to ani zdaleka nemyslí.
Zatímco teď se v souladu s „netržním“ statusem dá na zboží dovážené z Číny uvalit často velmi vysoké clo a uplatnit další ochranná opatření, přičemž prokazovat dumping lze na cenovém porovnání se zahraničními producenty. Zdůvodnění se opírá o skutečnost, že v netržní ekonomice jsou běžně manipulovány skoro všechny důležité ceny - od energií přes ceny komodit až po mzdy, úrokové sazby a kurz měny.
Porovnávat zahraniční ceny s tuzemskými a odvozovat z toho, zda se vývozce pocházející ze země s netržní ekonomikou dopouští dumpingu, či nikoli. Kdo by tomu měl rozumět lépe než země, kde se před třiceti lety úředně určovaly ceny úplně všeho - od lokomotivy po ostříhání u holiče? Úplně jiná věc je, zda Čína s ekonomikou takhle rozsáhle manipuluje - a to určitě není pravda.
Jenomže když se Číně status tržní ekonomiky přizná, bude uvalování antidumpingových opatření spojené s mnohem vyšším důkazním břemenem, takže jich bude méně (proti čínským vývozcům se vede 28 z 38 antidumpingových šetření v EU). Pro fajnšmekry je více zde.
Čtěte další komentáře autora:
Není smyslem tohohle blogu rozpitvávat, kdo má pravdu. Ekonomicky jde totiž o to, že i kdyby Čína tržní ekonomikou nakrásně byla, představuje v řadě oblastí pro evropské producenty tak jako tak obrovský problém. Čína má přebytek kapacit skoro ve všech základních průmyslových oborech - od ocelářství, přes stavební hmoty až po stavbu lodí. Vyrábí polovinu globální produkce v hutnictví železa a její loňský vývoz představoval skoro tolik, co výroba v EU. Nedivte se ocelářům, že bijí na poplach a i z Česka svážejí producenti do Bruselu protestující hutníky autobusy.
Váha Číny je dneska tak velká, že oslabení domácí poptávky znamená pokles cen na světových trzích, kam se snaží přebytečnou produkci umístit a všem konkurentům působí stres. A protože – připusťme - je nákladová struktura v Evropě jiná než v Číně, mnohé evropské firmy se s tímhle tlakem nedovedou vypořádat a topí se ve ztrátách. Zpomalení tempa růstu a změna jeho struktury v Číně působí problémy nejen tam, kde je Čína masivní exportér, ale i tam, kde byla velkým dovozcem. Prostě má takovou tržní sílu, že ovlivňuje světové ceny, kam se podíváš.
Čím větší kapitálová náročnost, tím větší participace státu či provinčních vlád na odvětví, a tím větší podíl majoritně státem kontrolovaných bank, takže s tím tržním statutem Číny to není tak jednoduché. Na druhou stranu by nějakého kverulanta mohlo napadnout, že samotný přebytek kapacit takhle masivního rozsahu je důkazem, že čínští soudruzi to už nemají pevně v rukou, protože by jinak samozřejmě vznik obří nerovnováhy nemohli dopustit. Druhé vysvětlení je, že se jim do tabulek zdrojů a užití vloudila nějaká ale hodně velká chyba.
