Zlepšení stavu ekonomiky není dobré přeceňovat, ale každopádně nastal čas utáhnout rozpočet a srazit deficit na nulu.
Tak optimistická čísla, jaká v posledních dnech a týdnech zveřejňuje Český statistický úřad, už spoustu let nepamatujeme. Nezaměstnanost je rekordně nízká, rekordní je i růst mezd v prvním kvartálu a maloobchod také udivuje růstem tržeb. Bezesporu se můžeme radovat, že recese je definitivně za námi a před námi nejspíše delší období prosperity a možná i boomu, jaký jsme zažili v polovině minulého desetiletí.
Jenže zde bychom se měli asi trochu zarazit, protože, jak vědí příznivci Schumpetera a von Misese, nemocí ekonomiky nejsou recese a krize, ale boomy, kdy dochází vlivem nadměrné nabídky peněz k chybné alokaci zdrojů a vytváření výrobních kapacit, které nemají za normálního stavu poptávky využití a jejich krach pak vyvolává finanční krize a recese. Ty pak vlastně jen léčí nadměrným množstvím peněz zkažený žaludek ekonomiky. A ta léčba prostě bolí.
Je tedy třeba si položit otázku, zda náhodou nevstupujeme do období, kdy nám uvolněná měnová a fiskální politika začne přehřívat ekonomiku. Růst reálných mezd o čtyři a maloobchodních tržeb o šest procent jsou hodně vysoká čísla. Růst tržeb z prodeje aut o šestnáct procent je pak famózní. Úspěšné prodeje lze jistě zčásti odůvodnit roky odkládanou spotřebou, kterou spustil pokles nezaměstnanosti a menší obavy z budoucnosti u středních a nižších příjmových skupin obyvatelstva.
Jde tedy o jakýsi návrat k normálu. Dokládá to i nerovnoměrný růst mezd, kdy hodně rostou nižší a střední příjmy, zatímco ty vyšší stagnují. Projevuje se to i tak, že jediným regionem, kde mzdy - i když jen maličko - klesly, je dobře placená Praha. V době krize totiž firmy držely vysoce kvalifikované zaměstnance ve vývoji, konstrukci, obchodu a ty méně kvalifikované a méně placené propouštěly. Rychlý nástup poptávky pak zvedl potřebu pracovní síly v dělnických profesích. Takoví lidé na trhu chybějí, jejich cena tedy roste. Po naplnění stavů by ale růst měl sám od sebe zpomalit, protože bude limitován cenami a od nich se odvíjející ziskovostí zaměstnavatelů.
Jenže fungování samoregulačních mechanismů stojí v cestě jednak na nízké úrovni fixovaný měnový kurz, který zvyšuje ziskovost exportérů a umožňuje jim vyplácet mzdy, které se v okamžiku uvolnění kurzového režimu mohou stát nerealistickými a potápějícími firmu. Podobně pak působí procyklický deficitní rozpočet.
| Přečtěte si o posledních výsledcích maloobchodu Internetový prodej táhne maloobchodní tržby, jejich růst ale zpomalil  |
Měřit přitom zahřívání ekonomiky pouze teploměrem spotřebitelské inflace přitom nemusí být úplně spolehlivé. Už nyní se celkem zřetelně nafukuje bublina na trhu nemovitostí, způsobená extrémně levnými hypotékami, na něž díky růstu platů najednou začne sahat širší skupina lidí, jejichž jistota dlouhodobého solidního příjmu je ve skutečnosti nižší, než se dá dedukovat ze současné situace. A to může být pro finanční sektor docela velký problém.
Čísla za jeden kvartál jistě není dobré přeceňovat. Každopádně je však jisté, že je nejvyšší čas utáhnout rozpočet a deficit veřejných financí srazit na nulu. To se ale v současné politické realitě nepochybně nestane, protože půjde o volební rok a bude se rozdávat.
ČNB by proto měla nejpozději na podzim začít zvažovat přitvrzení měnové politiky přinejmenším slovním varováním před dřívějším uvolněním intervenčního kurzu koruny a co nejdříve přísně zregulovat hypoteční banky. S guvernérem politikem, navíc blízkým současné vládě, to nebude úplně jednoduché. Ale abychom si z toho radostného poskakování nad tím, že je zase dobře, nezpůsobili frakturu kotníku, bude nějaká včasná makroekonomická reakce nezbytná.
Přečtěte si další komentáře autora:
