Začátek nového školního roku stojí za to připomenout nějakým větším, tematicky odpovídajícím textem, a když už psát o školou povinných dětech, proč ne o tom, jak se v Česku věnujeme rozvíjení těch mimořádně nadaných. Abychom to neprotahovali, dlouholetý ředitel jednoho z nejprestižnějších gymnázií v republice, charakterizuje zdejší „systém“ péče o děti GT (z anglického gifted and talented) jako „partyzánštinu“, odvislou od míry nadšení a zájmu pro věc.
Přitom nadání a talent se rozhodně v populaci nevyskytují běžně a nejsou vázány na socioekonomické postavení rodičů - to rozhoduje o tom, zda a nakolik bude možné je rozvinout, protože to je téměř vždy spojeno s vynaložením často nemalých finančních nákladů.
Za mírně nadané děti jsou brané ty, které patří v dané disciplíně do deseti procent nejlepších. Přitom nadání pro umění většinou vůbec nekoreluje se sportovním či intelektuálním nebo například mimořádnou manuální zručností. Kdo umí psát, nemusí vůbec umět počítat - k řeckému ideálu všestranné dokonalosti jsme se za dva a půl tisíciletí nepřiblížili ani o chlup.
Vysoce nadaný je statisticky definován jako jeden z tisíce a extrémně nadaný jako jeden ze sta tisíc.
Ven ze skleníku...
Jinak řečeno, GT děti jsou velmi vzácný zdroj všude na světě. V Česku se sice zaklínáme tím, jak je vzdělání důležité pro budoucí úspěch nejen jednotlivců, ale i celé společnosti, že vlastně nic jiného než hlavy a ruce nemáme. Ale o ty nejnadějnější nosiče budoucí produktivity pečujeme s partyzánskou účinností. Tedy víceméně nahodile, na základě osobního nadšení a iniciativy pedagogů, ředitelů škol a různých zájmových sdružení. Nic proti tomu, ale velmi vzácný zdroj by zasloužil trochu systematičtější vyhledávání a soustředěné úsilí o rozvinutí potenciálu.
Utrpení malého génia. České školy netuší, co s nadanými žáky
Co čert nechtěl, GT děti mají nejen nadání, ale jsou často hned dvakrát výjimečné: mimořádné schopnosti mohou být ukryty pod nějakým handicapem. Paní učitelky takové děti nemívají rády - jsou nesoustředěné, dělají si, co chtějí, mohou mít problémy se spolužáky, jsou sólisté, občas výstřední. Vyžadují pozornost a individuální přístup, což je pochopitelně spojeno se zvýšeným úsilím, nároky na kvalifikaci pedagoga, a tudíž i se zvýšenými náklady.
Když si popíšeme dobrý systém práce s talenty, každá z eventuálních variant se bude snažit podchytit jejich vlohy v mladém věku. Můžete se snažit nejlépe v každé škole vytvořit odpovídající podmínky, včetně vybavení odborným personálem tak, aby zvláště nadané děti mohly vyrůstat, aniž by ztrácely kontakt s méně nadanými spolužáky, kteří je přitom nezdržují (mohou přeskakovat úrovně v jednotlivých předmětech i ročníky). Obě skupiny tak dostávají zpětnou vazbu, obzvlášť nadaní nevyrůstají ve skleníku a průměrní neztrácejí motivaci. Má to jednu nevýhodu: takový systém bude manažersky hodně náročný a nebude levný.
... nebo na internát
Opačný extrém nemá ambici demokraticky vyvažovat a v zájmu nákladové efektivnosti se snaží o úspory z rozsahu.
„Segregační filtr“ pak nasazuje co nejdříve, soustřeďuje nadané děti podle jejich dispozic do specializovaných „talentových škol“ a vytváří jim odpovídající pedagogické i materiální zázemí. Protože takový systém je selektivní a spoléhá na vysokou koncentraci zdrojů na omezeném počtu míst, dospěje nakonec k internátům, neboť talent je distribuován proporcionálně na celém území, ale jedince je třeba soustředit. Vcelku meritokraticky, bez nutnosti platit školné, tak lze vychovávat talenty za cenu jejich odtržení od zbytku světa.
Pokud vám to připomíná vysoce výběrové internátní školy například v bývalém Sovětském svazu (nejen se sportovním zaměřením, ale také matematické, přírodovědné a jazykové), nebudete daleko od pravdy. Jenže tam byl ekonomický motiv daný úsporami z rozsahu přinejmenším stejně silný jako lákadlo důkladného vymývání mozků frekventantů. Fachidioty vyráběli efektivně, o tom žádná.
V úplně jiném kontextu, mnohem více závislém na finanční síle rodičů, to také připomíná anglické internátní „boarding schools“, které cepovaly adepty z vyšších vrstev na vládnutí impériu. Britské impérium je dávno passé, ale drahé internátní školy zůstávají, zřejmě tedy vytvářejí nějakou přidanou hodnotu pro ty, kteří si je mohou dovolit zaplatit.
Mezi těmito extrémy je mnoho možných variant, které lze rozumně zdůvodnit. Jenom jednu ne - tu naši nahodilou partyzánštinu.
Přečtěte si také:
Inovativní základní školy boří stereotypy
