Svět bez internetu si dnes nedovedeme představit, říká se. Skutečnost je však docela jiná. Svět bez internetu si významná část lidstva představit dokáže. Luxusu přístupu k „síti sítí“ si užívá pouze 40 procent světové populace, ale i řada z těch, kdo internet má (v Česku je to podle údajů Mezinárodní telekomunikační unie 88,4 procenta lidí), si svět bez něj obvykle ještě dobře pamatuje.
Jistě, byl to svět jiný, v mnoha ohledech fádní, pomalý a nemoderní. Dvě dnešní kliknutí myší nahradí otravné listování tlustospisy Zlatých stránek a oblíbený sexuálně explicitní obsah jste si nepustili online kdekoli a kdykoli, ale na plastových VHS kazetách jste ho schovávali kdesi pod svetry v horní skříni nábytkové stěny.
Svět bez internetu by sice byl dost otravný, komplikovanější a náhlý výpadek internetu by způsobil značné komunikační a bezpečnostní problémy, ale připusťme si: To, co si zatím ještě pořádně neumíme představit, není svět bez internetu, ale dopady jeho rozmachu. Tedy to, jak dramaticky mění veřejnou debatu, tím i společnost a politiku, a tak i naši budoucnost.
Zadarmo, na pár kliknutí
Záplava informací a dezinformací dokáže rychle měnit společenské nálady, podporuje nárůst extremismu a populismu.
Mění se způsob oslovování a ovlivňování voličské masy, větší prostor dostávají předsudky a frustrace, působí se na nízké pudy a na možnost jejich ventilace. Kvůli extrémně rychlé a demokratické online komunikaci se naplňuje aristotelská definice demokracie coby lůzo vlády. Tedy stavu, kde převažuje demagogie, tyranie většiny a vláda vášně nad rozumem.
Sociální sítě, především nejrozšířenější Facebook, podporují uzavírání se do komunikačních bublin a vytvářejí svět, v němž se demagogii náramně daří, svět, kde je i čistokrevná lež vydávána za alternativní názor, kde se daří propagandě a nepohodlní přispěvatelé se buď vulgárně ukřičí, nebo rovnou zablokují.
Konzumenti přitom obvykle nedokážou odlišit podstatné od nepodstatného, kachnu a hoax od skutečnosti, neumějí zprávy třídit a vyhodnocovat, což je v normálním světě základem novinářské práce. Přidanou hodnotou čtení tištěných novin (či časopisů) totiž není to, že se utvrzuji ve svém světonázoru, ale to, že se mimoděk dozvídám ito, co „nechci“. Lidé si však odvykli za informace platit. Mají a chtějí je zadarmo, na pár kliknutí. Na kvalitě informace nezáleží.
Internet lidi jen dále uzavírá do komunikačních skafandrů, díky nimž z vnějšího prostředí nepronikne nic „nežádoucího“. Znamením doby je roztěkanost, nedostatek času, neschopnost soustředění a hlavně funkční negramotnost - ve smyslu neporozumění významu psaného textu. Běžný uživatel internetu si často vystačí s pouhým titulkem, aby dokonale „věděl“, o čem text je, vyhranil se proti němu a zaujal postoj o to pevnější, oč víc tématu nerozumí.
Ve světě internetové záplavy slov člověk zůstává v osobní bublině toho, co ho zajímá, většinu ostatního ignoruje. Pokud jej vlastně vůbec něco zajímá… Vloni Masarykova univerzita a Centrum občanského vzdělávání vytvořily unikátní „mapu české společnosti z hlediska občanské angažovanosti“. Mezi pasivní až velmi pasivní se v ní zařadilo zhruba 55 procent Čechů a Češek, kteří mezi své zájmy zařadili „především trávení volného času s přáteli, odpočívání, projíždění se autem nebo na motorce či navštěvování sportovních utkání“. Rada dědy Potůčka
Do mixu nálad pak promlouvá celková nedůvěra v politiku, v „ty nahoře“, nespokojenost s vlastní životní situací i (mnohdy oprávněný) pocit, že politici se o blaho svých voličů zajímají maximálně tak v předvolební kampani. I s takovými emocemi se ale dá z hlediska politického marketingu dobře pracovat.
Stačí třeba jen lehce oprášit půl století staré moudro dědy Potůčka z filmu Tři chlapi v chalupě (rok 1963): „A na ty přitroublý, na ty buď bodrej. Nedej na sobě znát, že to, co říká von, je úplná pitomost. Jeho tím nepřesvědčíš a sám sobě ublížíš. Protože jak nemáš na svý straně ukřivděný, ublížený a neschopný, tak to dlouho nepovedeš. To si piš!“
Tuhle potůčkovskou strategii si v komunikaci s voliči dokonale osvojil na náměstích a v televizních debatách Miloš Zeman; na sociálních sítích pak jeho hlásná trouba Jiří Ovčáček.
Nabízí se z toho i ponaučení pro „druhou stranu“. Vytahování jmen potenciálních kandidátů na prezidenta, jako jsou Tomáš Halík, Šimon Pánek či Petr Kolář, je při vší úctě kj menovaným pánům výsměch realitě a zakopávání se na pozicích vlastní internetové bubliny a zlaté klece. Skutečný život a rozhodující elektorát jsou úplně někde jinde.
Testem, zda a jak internetový svět už odráží v České republice skutečnost, budou podzimní krajské a senátní volby. Sdružení jako konvičkovci, Úsvit, Alternativa pro Česko a další surfaři na populistické vlně pravděpodobně ještě zjistí, že krvelační internetoví válečníci se mimo dosah klávesnice stávají pacifisty. A že z hlediska nových „národních buditelů“ stále platí havlíčkovské „kéž by se vám to (internetové) vlastenectví z huby do rukou vraziti ráčilo“.
Nedávný (zatím jen malý) úspěch německé AfD v lokálních volbách ve spolkové zemi Meklenbursko-Přední Pomořansko ale naznačuje, že frustrace, strach, obavy, populismus a rozladění z tradičních stran tvoří koktejl, který při správném protřepání a promíchání (i na sociálních sítích) může položit základ pro nečekaný volební úspěch.
Dopad internetové bubliny
Podle nedávné studie Reuters Institutu zaměřené na digitální zpravodajství přitom právě sociální sítě postupně přebírají informační roli. Každý desátý člověk je označuje za svůj hlavní zdroj každodenních zpráv. Ruku v ruce s tím celosvětově klesá důvěra v tradiční média. Vykresluje to nedávná studie Evropské vysílací unie opřená o data Eurobarometru a není to příliš povzbudivé čtení - ve většině zemí EU lidé médiím spíše nedůvěřují, než důvěřují, Česko není výjimkou.
Budoucnost médií - tváří v tvář sociálním sítím a velkým hráčům typu Facebook a Google polykajícím značnou část reklamních koláčů - není však jen otázka finančního přežití mediálních domů, ale i fungující společnosti, demokratických mechanismů, kontroly věcí veřejných…
Samostatnou českou politicko-mediální kapitolou je pak problém oligarchizace českých médií, smlouvy o neútočení mezi jednotlivými majiteli a propojování moci byznysové, mediální a politické. Celkově tu tedy nejde jen o krizi médií, především těch seriózních (a schopnost veřejnosti je kriticky konzumovat), ale o krizi systému hodnot i politiky.
Otázka je, co s tím. Odpověď, která by fungovala teď, tady a hned, na obzoru není. Klíčovou a dlouhodobou roli má nepochybně vzdělávání. Tedy podpora mediální gramotnosti, chápání médií, toho, jak a proč fungují. Jde o zásadní předmět, jemuž by se měli učit učitelé i děti od základních škol výše. Hodina ročně schovaná kdesi v občanské výchově nestačí.
Také kritické myšlení je něco, co je nepohodlné a bolí, ale i jemu se dá naučit. Trvá to však dlouho a začít s tím bylo třeba už nejméně před deseti lety. Ve veřejném zájmu je rovněž podpora nezávislých médií a kvalitní žurnalistiky. Místo toho ale kupříkladu veřejnoprávní Česká televize čelí trvalé kritice a tlaku na zestátnění.
Z profesionálních novinářů se v očích významné části společnosti stali příslušníci establishmentu, proti nimž je třeba bojovat, kteří nám lžou a píší a vysílají na něčí zakázku a za mrzký peníz.
Ne že by si za svou vadnoucí pověst nemohli i novináři sami. Žurnalistika se dnes často omezuje na pouhý odraz dění na sociálních sítích, ten říká to a ten zas tohle, a texty typu „internet se baví“ a „neuvěříte tomu, co se stalo“…
Modla počtu kliknutí vytlačuje poctivou novinářskou práci. Ani kliky ale média ekonomicky nespasí a ta tradiční před sebou už roky tlačí problém, který zatím nemá řešení. Pokud za řešení nepovažujeme neustálé škrtání v nákladech a propouštění. V internetových diskusích se z toho trendu nemalá část diskutujících raduje a posílá ony vyžírky od novin k lopatě.
A samozřejmě jim přitom vůbec nedochází, že s úpadkem, či snad koncem nezávislé a kvalitní žurnalistiky upadá i svobodná a demokratická společnost. I když soudě podle výkřiků v internetových diskusích o žádnou takovou tihle diskutéři vlastně vůbec nestojí.
A na ty přitroublý, na ty buď bodrej. Nedej na sobě znát, že to, co říká von, je úplná pitomost. Jeho tím nepřesvědčíš a sám sobě ublížíš. Ve světě internetové záplavy slov člověk zůstává v osobní bublině toho, co ho zajímá, většinu ostatního ignoruje. Pokud jej tedy vůbec něco zajímá.
Robert Břešťan
Autor je šéfredaktorem serveru HlídacíPes.org
Čtěte také:
