V současnosti oblíbená politika mostů je pro zemi, jako je Česko, vrcholně riskantní.
Část české společnosti ráda propadá iluzi, že naším údělem je být mostem mezi Východem a Západem, mezi „pravým a levým“. Někteří čeští politici jsou touto myšlenkou přímo posedlí a tvrdošíjně se jí drží. Možná nám schází sebevědomí. Nebo že bychom se báli říci jasné stanovisko v naději, že svůj postoj v budoucnu přiřkneme právě této ambivalentní pozici? Nepředurčuje nás právě taková role do pozice černých pasažérů? Neulehčují si tím politici svou úlohu ve vnitrostátním politickém boji? Není i tento postoj důvodem, proč „stále hledáme a nemůžeme najít svou identitu“?
Podívejme se, jaké měla „politika mostů“ důsledky v historii našeho státu. Za první republiky byl architektem naší zahraniční politiky Edvard Beneš, ať již jako ministr zahraničních věcí nebo později jako prezident republiky. V roce 1934 byl uznán Sovětský svaz de iure a ihned v roce 1935 československá zahraniční politika pod taktovkou Edvarda Beneše zajišťuje bezpečnost republiky pro jistotu na obě strany paktem o vzájemné pomoci mezi ČSR a SSSR, avšak pouze právě v případě zásahu Francie ve prospěch naší republiky. Prostě první rozkročení mezi Východem a Západem. A jak dopadlo? Mnichovskou dohodou, ztrátou suverenity.
Stále něco mezi
Prezident Beneš od své iluze demokratického státu, který bude dělat most mezi dvěma odlišnými světy, neustoupil. V roce 1943 uzavřel v Moskvě smlouvu o přátelství, vzájemné spolupráci a poválečné spolupráci, která nás zařazovala do sovětské sféry vlivu. Sami jsme byli do jisté míry strůjci svého osudu. Dokonce prý Beneš u představitelů západních mocností pro takové uspořádání plédoval, když se jeho vizím o bezpečnosti ve Stalinově náručí upřímně divili. A jak to dopadlo? Vítězným únorem 1948. Demokratický stát přestal existovat. Ale k poučení nedošlo. Pražské jaro 1968. Základní vize: Třetí cesta. Něco mezi socialismem a kapitalismem, mezi Východem a Západem. Jak poutavě o takové cestě hovořil ekonom a tehdejší místopředseda vlády Ota Šik. A výsledek? Srpen 68 a normalizace. Poučili jsme se z historie? Zdá se, že nikoli.
Současný prezident Zeman na začátku svého mandátu na pražském zasedání takzvaného Východního partnerství nabízel „dobré služby“ ke zprostředkování mezi Ukrajinou a Ruskem. Rád by se vetřel jako moderátor do „normandského formátu“, ale dokonce ho předběhl běloruský prezident Lukašenko. Ten byl zkrátka pro Ukrajinu důvěryhodnější. Byli jsme svědky Zemanova vystoupení na Valném shromáždění OSN se snahou o „most mezi USA a Ruskem v boji proti terorismu“. Přitom nejde ani tak o terorismus, jako o posílení postavení Ruska a odpoutání pozornosti od problémů Ukrajiny. Zatím bez úspěchu.
Přečtěte si, jak Rusové hodnotí nového muže v Bílém domě:
Skok do neznáma: ruský tisk přistupuje k Trumpovi zdrženlivě
Ale abychom byli spravedliví. Nejen Miloš Zeman je propagátorem „mostů“. I ve vládní zahraniční politice vidíme takové tendence. Podporujeme protiruské sankce, ale byli bychom rádi, kdyby se zrušily. K Ukrajině se raději nevyjadřujeme. Mluvíme o našich spojencích v NATO, ale spojenecké základny nechceme, naše účast na vojenských akcích především na východních hranicích Aliance je spíše symbolická, o vojenském rozpočtu nemluvě. Prostě opět ani ryba, ani rak.
Zajímavá je naše pozice ve vztahu ke konfliktu v Sýrii. Jsme prakticky jedinou západní zemí, která udržuje diplomatické styky s Asadovou vládou v Damašku. Omlouváme to tím, že „přece zastáváme diplomatické zájmy i Spojených států a dalších západních zemí“. To je jistě pravda a z krátkodobého hlediska je pozice České republiky možná i pragmatická. Ale dlouhodobě se i zde stavíme do role někoho, kdo legitimizuje Asada, který s pomocí svých ruských přátel má svou taktiku postavenou na vyvraždění vlastního obyvatelstva. Dokonce i naše veřejnoprávní televize získala exkluzivitu k tomu, aby s Asadem odvysílala rozhovor podle jeho režie. To byla legitimizace jeho pozice v mediálním prostoru. Takže náš most v Sýrii nás v budoucnu opět bude stavět do pozice blízké Rusku, kterému nejde o nic jiného než asadovský režim v Sýrii zachovat. A prezidentu Zemanovi to je milé.
Kam vstoupila ruská noha
Čeho se můžeme nadít do budoucnosti? Mnohým věcem se dnes usmíváme. Prezident Miloš Zeman, bývalý sociálnědemokratický předák, okatě podporoval kandidaturu miliardáře Donalda Trumpa. A hradní zahraničněpolitický aparát v čele s ředitelem Kmoníčkem si může připsat velký úspěch. Zemanovi volal Trump a pozval ho do Bílého domu. A zde bychom se měli přestat smát. Co asi bude Zeman Trumpovi v Bílém domě říkat? Nebude si s ním notovat, že místo bezpečnosti založené na smluvním základě NATO by byl lepší Putinův model takzvané regionální bezpečnosti? A nemáme-li spíše patřit do oblasti, kde bezpečnost garantuje regionální velmoc Rusko?
Přečtěte si, jak vidinu Trumpa coby hlavy USA přijímá kancléřka Merkelová:
Vztahy s USA neztratí kvůli Trumpovi na významu, ujišťuje Merkelová
Vzpomeňme na slavný Putinův projev na Rudém náměstí při příležitosti oslav konce druhé světové války, kdy navrhoval změnu bezpečnostní politiky z „blokové“ na „regionální“. Vtip je v tom, že bloky si můžeme svobodně vybrat, regiony, ve kterých žijeme, nikoli. A slyšíme již naše komunisty, kteří říkají: „Bezpečnost musejí zabezpečit tři velmoci – Rusko, Čína a USA –, my s tím máloco svedeme.“ A nový prezident Trump? Zdá se, že jeho hlavní guru v zahraniční politice je Henry Kissinger, a ten byl vždy zastáncem respektování sfér zájmů. A jak si Rusko představuje svůj bezpečnostní region? Prostě všude tam, kam kdy vstoupila noha sovětského-ruského vojáka. Můžeme se zeptat ministra zahraničí Lavrova, který to již kdysi „vysvětloval“ našemu bývalému ministrovi zahraničí Karlu Schwarzenbergovi. V symbolické rovině nám to ukazují například jízdy Nočních vlků.
A že právě potom můžeme „sehrávat komunikační úlohu mezi Východem a Západem“? Nezapomeňme na poučení z historie. Politika mostů pro zemi, jako je naše, je vrcholně riskantní. Vždy v důsledku znamenala ztrátu našeho demokratického politického charakteru a ovlivňování našeho vnitřního života agresivnější stranou. Ostatně není něco takového patrné již dnes, když se obáváme o svou demokracii? Třeba vymýšlení třetích cest, nahrazování politických stran různými podivnými hnutími, u kterých o vnitřní demokracii nemůže být vůbec řeč? Není znakem takové změny i opovrhování parlamentní diskusí a degradace parlamentu? Neposouváme se od zastupitelské demokracie k nějakému „oligarchickému“ modelu, kde místo vlády zákona je uplatňován čistý machiavelismus?
Je nepochybné, že důležitá rozhodnutí o naší budoucnosti leží více než kdy jindy na nás samotných. Když to špatně dopadne, nebudeme se moci již na nikoho vymlouvat.
Autor je nezávislý bezpečnostní analytik.
