Americká politická scéna je tak „polarizovaná“ a „rozervaná“, jak se často píše, že to dál nejde. I Barack Obama, který se před osmi lety zapřísahal, že do Bílého domu vnese nadstranického ducha, se musel uchýlit k vládnutí de facto pomocí dekretů, protože s republikánským Kongresem se nemohl dohodnout ani na tom, kolik je hodin. Asi tedy nikdo nečekal, že zrovna prezidentské volby přinesou atmosféru dobré vůle a snahy po vzájemném pochopení; od toho tu volby koneckonců nejsou.
Stalo se však něco jiného: existuje reálná hrozba, že ona nákaza polarizace, jež znemožňuje rozumné fungování věcí, se z politiků začne šířit na civilní obyvatelstvo. Do jisté míry ten trend již působí. Čtvrti, města i celé státy se stále výrazněji profilují jako liberální nebo konzervativní.
Již dnes, přijedete-li do většiny univerzitních kampusů, zjistíte, že smíte být jen radikálně progresivní, jinak vás vyštípe klika zuřivých bojovníků za sociální spravedlnost. Naopak přijedete-li na venkov v Mississippi a šerif bude mít špatnou náladu (a mívá ji často), budete rádi, když nedopadnete podobně jako Jack Nicholson ve filmu Easy Rider, tedy s hlavou napadrť.
Zapouzdření
Oněch míst přibývá, ve smyslu geografickém i přeneseném; míst, jež definuje nejen jejich kulturní osobitost, nýbrž také snaha o co největší homogennost. Jinými slovy stále více společenství se chová jako prezidentská kampaň – nesnášenlivá navenek, totalitářská uvnitř, to vše zabalené do toho či onoho líbivého sloganu.
Průběh letošní kampaně hrozí, že tento tragický trend skokově posílí. Výjimečnost souboje Trump–Clintonová spočívá v tom, že nabídl lidem takřka výhradně negativní motivaci. Lidé šli volit, protože „všechno je lepší než Trump/Hillary“. Takto motivovaní lidé – a pokud průzkumy totálně nelžou, byla jich většina – se neztotožňují s budovatelskou vizí jednoho či druhého typu. Jdou volit, aby zabránili zlu.
Jaký byl Barack Obama vlastně prezident? Přečtěte si:
Z Obamy se vyklubal jiný typ vůdce, než jakým být sliboval a jehož si doba žádala
Z toho logicky plyne, že asi takových šedesát milionů lidí, kteří odevzdali hlas poraženému kandidátovi, se probudilo s pocitem, že žijí v zemi, v níž vládne zlo. Nebyli zklamaní z prohry svého oblíbence, protože žádného nemají. Budou zděšeni z toho, že se jim nepodařilo odvrátit společenskou hrozbu.
Dokázali jsme to. Nebo ne?
Co takový masový pocit naplňující se hrozby udělá s atmosférou v zemi? Právnička a kulturní historička Riane Eislerová, rodilá Rakušanka, ale jinak profesorka na UCLA a předsedkyně Střediska pro studium partnerství, má nepěknou prognózu.
„Když se lidé ocitnou v ohrožení, mají sklon přiklonit se k tomu způsobu vycházení s okolím, jejž znají nejlépe,“ citoval ji server Quartz. „Autoritáři poslouchají nebo vydávají rozkazy, komunitně založení lidé se stahují do pevnějších společenství,“ řekla. Tak či onak si – a to je podstatné – lidé schovávají schopnost empatie pro členy své skupiny, jíž dalo ohrožení vzniknout; ostatní vzal čert.
Znovu Easy Rider: když už byla Nicholsonova postava dávno po smrti a zbylí dva parťáci v New Orleans úspěšně prodali všechny drogy, obrátil se rozradostněný Dennis Hopper na šéfa akce Petera Fondu: „Dokázali jsme to!“ Na to Fonda: „Ne. Posrali jsme to.“ Lépe by to vítěz letošních voleb říci nemohl.
Co všechno nevíte o Donaldu Trumpovi?
Kolik má Donald vlastně peněz?
Nejbohatší prezidenti USA. Trump má o miliardu víc než všichni dohromady
