Jakkoli jsou první hodiny po rozhodnutí britských voličů o Brexitu plné vášní v podobě nadšení euroskeptiků a zdrcení eurofederalistů, mělo by přijít co nejdříve chladné a racionální zhodnocení, co se vlastně stalo. A proč se občané velké a významné země rozhodli pro odchod z klubu, který ještě nedávno byl považován za elitní a výběrový. Stejní občané, kteří by se ještě rok dva zpátky rozhodovali zcela opačně.
Odpůrců evropské federalizace bylo v Británii vždy hodně. Rozhodujícím momentem ale byla bezpochyby migrační krize a její řešení. A jakkoli mnozí upozorňují, že Britům se nelíbilo především přistěhovalectví lidí z východní Evropy, nebyl to ten rozhodující moment. Britové jistě nejsou xenofobní, nicméně zcela bezpochyby si nechtějí nechat mluvit do toho, koho a za jakých podmínek nechají žít na svém území.
V případě Východoevropanů byl problém především v jejich nároku na sociální dávky v případech, kdy sami nepřispěli do systému sociálního zabezpečení ani librou, a v nemožnosti změnit systém dávek bez souhlasu jakéhosi Bruselu. Aktuální příliv Arabů, jejichž ekonomická aktivita je oproti nechtěným migrantům z východu dramaticky nižší, pak jen situaci vyostřil. Voliči tak velmi silně pocítili ztrátu suverenity, a když jim do toho různí bruselští Junckerové začali slibovat milionové pokuty za každého nepřijatého migranta, bylo to jako lití benzínu na rozpálená kamna.
Rozhodnutí o Brexitu je tak jasným odmítnutím současného modelu stále těsnější evropské integrace a přihlášením se ke svobodě, demokracii a státní suverenitě, navzdory nejistotě a možným ekonomickým následkům, před nimiž byli voliči varování více než dostatečně a z velké části neoprávněně. Mnozí ekonomové byli a jsou stále přesvědčeni, že plné korýtko je vždy to hlavní a možná jedinou lidskou motivací. Britové je jasně vyvedli z hloupého omylu.
A pokud toto tzv. evropské elity nepochopí a neotočí integračním kormidlem o sto osmdesát stupňů, přijdou další exity. A nemusí být zdaleka tak klidné, jako bude ten britský. Britové už čtvrt tisíciletí vědí, jakou hodnotu má svobodný obchod a nebudou natahovat dráty a stavět celnice. Ekonomické vztahy s evropskými zeměmi zůstanou zachovány.
Nastal čas vrátit kompetence ukradené Lisabonskou smlouvu národním státům a začít řešit neudržitelnou situaci společné měny, která už neničí jen Řecko a pár slabších zemí na jihu, ale pěkně devastuje také dobře řízené Finsko. Pokud to současné elity nepochopí, udělá to za ně někdo jiný. Kdo to bude, je jasně zřejmé třeba z nedávného výsledku rakouských prezidentských voleb.
