Každý z nás se dokáže vcítit do života člověka, který je právě sužován osobní kalamitou. Přemýšlíme nad tím, zda by i nás nemohl potkat podobný osud, a pokud ano, tak proč. Jak se takové pohromě vyhnout?
Stejně tak je to i u zemí. O červencovém víkendu (16. – 17. července 2016) bylo venezuelským občanům povoleno překročit kolumbijské hranice po dobu až dvanácti hodin. Přes 135 tisíc lidí využilo této příležitosti k nákupu základních surovin nutných k přežití. Cesta do Kolumbie byla dlouhá a náročná, čekaly je stovky kilometrů a extrémně nevýhodný kurz měny. Přesto se jim to vyplatilo – lepší než hlad a utrpení ve Venezuele.
Zhroucení venezuelské ekonomiky, zdravotnictví a právního státu rezonoval napříč médii. Mnohým se to nejdřív zdálo nemožné. Kolaps ekonomiky v zemi s největšími ropnými zásobami a hned dva roky po pádu cen ropy? Jak je to možné? Přestože jsou specifika této situace z velké části nepřenositelná, mohou nás v mnohém poučit a ujistit.
Ropné prokletí
Krize ve Venezuele není pouhou shodou náhod a neštěstí. Naopak bylo to právě ropné štěstí této země, které urychlilo její rozklad. Každopádně zdroj veškerých venezuelských potíží hledejme v jejím vládním aparátu.
V kostce, venezuelská vláda je učebnicovým příkladem špatné vlády. Nesmyslné zestátnění, regulace, zbytečné půjčky a uzavírání hranic – to vše bylo jejím denním chlebem. Vrcholem absurdních rozhodnutí bylo několikanásobné vetování větších bankovek prezidentem Nicolásem Madurem. V zemi, kde největší bankovka má teď menší hodnotu než deset centů, se toto rozhodnutí zdá jako zcela scestné. Nepřekvapivě také způsobilo naprostý chaos v běžném finančním dění – banky nefungují a občan trpí.
Přečtěte si komentáře o skepsi voličů k odborníkům:
Miroslav Zámečník: Ekonomický expert jako Kassandra
Jean Pisani-Ferry: Proč voliči ignorují experty?
Otázkou proto je, proč by vláda pokračovala v tak škodlivých rozhodnutích. A proč to občané dále snášejí? Je až k nevíře, kolik institucí ve venezuelské společnosti selhalo. Odpověď ale hledejme právě ve víře či spíše v ideologii.
Náš názor na vládní politiku je přirozeně utvářen společností a ideologií. Avšak co je nepřípustné pro jeden názor, může být zcela normální pro jiný pohled. Skvělým příkladem jsou inkviziční procesy s čarodějnicemi v americkém Salemu v letech 1692 až 1693. Přestože občané koloniálního Massachusetts určitě byli normální, nechali se strhnout davovou hysterií a začali věšet nevinné ženy. Jistě, pokud nevěříte v čarodějnictví, tak se vám tyto tresty zdají naprosto nepřípustné. Ale mnozí tehdy považovali čarodějnictví za reálnou hrozbu – upalování a věšení bylo v takovém paradigmatu tudíž samozřejmostí.
Dogma jako dogma
Vraťme se k Venezuele a vyměňme puritánství za jinou dogmatickou ideologii – chávismus. Namísto nevinných žen jsou jejím obětním beránkem firmy a jejich „nekalé“ praktiky. Chávistické řešení? Přísná regulace, zestátnění a uvěznění manažerů. Eliminace těchto „čarodějnic“ měla ve výsledku pomoci zemi a udělat z ní socialistický ráj. Názory společnosti tudíž nikdy nelze vysvětlit čistě racionálně a vědecky, protože věda může potvrdit pouze pravdu jednotlivce, ne kolektivu.
Politika je o reprezentaci a vývoji jiných názorů. Harvardský profesor Rafael Di Tella tvrdí, že jedním z klíčových faktorů ovlivňujících vládní program je názor veřejnosti. V zemích, kde se pohlíží na chudé jako na oběti neštěstí, je řešením přerozdělení bohatství. V zemích, kde je veřejnost považuje pouze za líné, takové řešení nepřichází v úvahu. Pokud jsou podle veřejnosti firmy zkorumpované, řešením je větší regulace. Paradoxem ovšem je, že s přílišnou regulací může uspět pouze zkorumpovaný byznys – Golemův efekt tudíž platí.
Stačí se podívat na republikánského prezidentského kandidáta Donalda Trumpa. Jeho konspiracemi prosycená perspektiva je pouhým produktem jeho voličů. Proto Ameriku vedou slaboši, její spojenci jsou zbabělci, Mexiko bere práci a Čína vymyslela globální oteplování, aby oslabila jen a jen Ameriku. Odtud také pochází názor, že USA by měly přestat být vůdcem svobodného světa respektujícího pluralitu názorů a naopak začít opět vnucovat své hodnoty silou. Podle nynějšího paradigmatu by se jednalo o konec vůdčí role USA. Pro Trumpa by to ale byl pouhý začátek.
Takřka to samé se událo v případě brexitu. Jsou Evropská unie a imigranti opravdu takovou překážkou prosperity, jak tvrdí zastánci odchodu? Nebo je právě tato integrace cestou k větší prosperitě? Alespoň by to vysvětlilo zhoršení ekonomické situace po referendu…
Poměry ve Venezuele dokonale ilustrují škody, které mohou dysfunkční názory veřejnosti napáchat na zdraví země. Ostatně tak tomu je i v případě Británie a USA. I když chávismus nejspíš padne stejně jako Venezuela samotná, stále může poučit zbytek světa o následcích scestné ideologie. Poučme se ale rychle, jinak na ni doplatíme podobně jako Venezuela.
Autor je ředitelem Centra pro mezinárodní rozvoj a profesorem praxe hospodářského rozvoje na Fakultě státní správy Johna F. Kennedyho při Harvardově univerzitě, je bývalým venezuelským ministrem plánování.
Může za nárůst populismu globalizace? Přečtěte si komentáře:
Daniel Gros: Za populismus nemůže globalizace
Miroslav Zámečník: Evropu štěpí jiné problémy než globalizace
