Když se zjistilo, že mladý a politicky neokoukaný exbankéř Emmanuel Macron porazil Marine Le Penovou už v prvním kole voleb, což zakládá správný předpoklad jeho jednoznačného vítězství za dva týdny v kole druhém, spustila se obvyklá lavina ejchuchu. Francouzi odmítli antievropský populismus! Vive la république! Vive la France! Ať žije Emmanuel, je skoro jako Kennedy!
Když se zjistilo, že mladý a politicky neokoukaný exbankéř Emmanuel Macron porazil Marine Le Penovou už v prvním kole voleb, což zakládá správný předpoklad jeho jednoznačného vítězství za dva týdny v kole druhém, spustila se obvyklá lavina ejchuchu. Francouzi odmítli antievropský populismus! Vive la république! Vive la France! Ať žije Emmanuel, je skoro jako Kennedy!
V tom hromadném marseillaisování trochu zaniklo, co že se tedy bude dít. O dalším vývoji ostatně nemá nikdo moc přesné ponětí. Nejsme v Turecku, kde si prezident nově může dělat, co ho napadne, ani v Rusku, kde stojí doširoka rozkročen uprostřed politického podia. Dokonce i ve Spojených státech má prezident větší pravomoci než ve Francii - a v posledním čtvrt roku jsme dobře viděli, kam to spěje i v případě, když prezident nemá parlamentní podporu.
První kolo francouzských voleb obrazem:
Francouzský parlament se bude nově volit už měsíc po druhém kole prezidentské volby. Tak to chodí podle francouzské ústavy, která přepokládá, že voličstvo za měsíc nezmění svoje názory tak radikálně, aby to prezidentovi sebralo možnost vládnout se spřáteleným kabinetem. Ale stává se to; ani François Mitterrand, ani Jacques Chirac, kteří v posledních dvaceti letech byli prezidenty v době, kdy jejich strana měla v parlamentu menšinu (posledně jmenovaný jako premiér i prezident), na to však nevzpomínali v dobrém.
V Macronově případě je to ještě komplikovanější, protože za sebou nemá partaj žádnou. Má osm měsíců staré hnutí En Marche!, které ještě nikdy nikam nevyslalo jediného kandidáta. On sám řekl, že chce kandidáty postavit do všech volebních okrsků, ale je otázka, jestli se takové předsevzetí vůbec povede splnit, natož v jaké kvalitě. Jak reálné je nebezpečí, že jediným kritériem výběru kandidátů bude loajalita k Macronovi? Bude pak nový prezident víc než jako Kennedy vypadat jako Babiš?
Čtěte ohlasy na výsledky prvního kola:
Macron slaví, Le Penová chystá velkou ofenzívu.
Nevíme; a už vůbec netušíme, jak si taková rychlokvašená parta ve volbách povede. Téměř jistě nezíská parlamentní většinu. Znamená to buď chaos, nebo, v nejlepším případě, nějakou verzi koaličního vládnutí (nejspíš v podobě spolupráce Republikánů s macroniány). Lze přepokládat, že každá taková koaliční spolupráce bude velmi křehká, rozhádaná, plná vnitřního napětí. A že první priorita každého politika ve funkci - držet se v ní co nejpevněji - spolyká ještě více energie, než je v kraji zvykem. Disciplína a loajalita budou krutě nedostatkovým zbožím.
Naneštěstí, bude-li Macron zvolen, bude to proto, že slibuje zavedení bezmála revolučních opatření, především ve vztahu k pověstně rigidním zákonům ovládajících pracovní trh. To bude nepopulární - a na zavádění nepopulárních opatření potřebujete spolehlivé kolegy a podřízené, kteří vám nebudou házet klacky pod nohy. Tak to měla Margaret Thatcherová i Tony Blair v Británii, Gerhard Schröder v Německu - všichni podpořeni mohutnou parlamentní většinou. Posledním francouzským politikem, který se o něco takového smysluplně pokoušel, byl socialista Lionel Jospin. Na jeho premiérování ovšem dohlížel konzervativní prezident Chirac a Jospin dlouho nevydržel.
Nejpravděpodobnějším výsledkem francouzské volební sezony tedy je, že se v půli června v Paříži sejde prezident Macron s roztříštěným parlamentem, jehož většina bude prezidenta vnímat jako snadný terč. Je možné, že Macron je politický génius, který tím vším dokáže nejen nějak proplout, nýbrž také odvést alespoň část z toho, co sliboval. Ale pro všechny zúčastněné to bude utrpení - a Marine Le Penové je teprve osmačtyřicet.
Přečtěte si také:
Džihádisté, ve Francii prohráváte
