Ekonomický průšvih venezuelského prezidenta Madura a bouře Harvey zadělaly Washingtonu na prvotřídní geopolitický hlavolam.
Když si země bohatá ropou na sebe ušije ekonomický bič v podobě totální závislosti na vysokých cenách řečené komodity, je to její problém, řekli byste nejspíš. Ale nesmí pršet.
To je zhruba poučení, které plyne z příběhu venezuelské ropné firmy Citgo. Původně americkou firmu (na trhu je od roku 1910) koupil před lety venezuelský státní gigant PDVSA; v roce 1982 polovinu, o osm let později druhou. Tehdy ještě nikdo netušil, že v roce 1998 se dostane k moci Hugo Chávez a z idiotsky zkorumpovaného bohatého režimu vládnoucího chudé zemi udělá režim zkorumpovaný ještě idiotštěji a navíc ožebračený.
To není ideologický nářek pravičákův, nýbrž holý fakt. Nebýt jeho, nemusel by si Chávezův nástupce Nicolás Maduro od roku 2014 půjčovat po všech čertech; mimo jiné i od Rusů. V roce 2015 od nich dostal půjčku zhruba pěti miliard dolarů. Rusové nebyli naivní a jako každý správný lichvář si řekli vysokou cenu: půjčíme vám, ale co dáte do zástavy? Funkci Shylockovy libry masa zde sehrála Citgo; zástavou se stal její podíl ve výší 49,9 procent.
Ropné splátky
Kromě toho, aby se to nepletlo, má ruská státní ropná firma Rosněfť smlouvu s PDVSA, matkou Citgo, o dodávkách ropy (vyjádřitelnou zhruba v desetitisících barelů denně). Protože Moskva správě předpokládá, že Venezuela nebude mít na splácení hotovost, má Caracas splácet vládní dluh Moskvě prostřednictvím PDVSA posílenými dodávkami ropy.
Venezuelská produkce naneštěstí úměrně tomu nestoupá, nýbrž od roku 2012 neustále klesá, většinou kvůli technologické zaostalosti. V kombinaci s relativně nízkými cenami ropy to znamená, že se Caracas se splácením dluhu zpožďuje. Letos v červnu si vzal další půjčku ve výši 1,5 miliard dolarů, opět splatnou v ropě. Celkem vzato má PDVSA Rosněfti dodávat o 63 000 až 105 000 barelů denně nad původní plán.
Vedení PDVSA tedy směruje stále větší procento produkce z delty Orinoka do Moskvy - což sice vede k tomu, že neplní své závazky jinde, ale na řádné splácení to pořád nestačí. Rusové proto začali mluvit o tom, že tedy - neradi, ale co se dá dělat - převezmou zástavu v podobě polovičního podílu v Citgo.
Jako na zavolanou
To by se Moskvě velmi hodilo. Zaprvé, Citgo na sobě nemá sankce, jimiž trpí Rosněfť; zadruhé, provozuje tři velké rafinerie v USA, které obhospodařují pět procent tamního trhu. Tedy - za normálních okolností je to pět procent; bouře Harvey však zničila, jak odhaduje investiční banka Goldman Sachs, 16 procent veškeré americké rafinérské kapacity (a protože rafinerie Citgo zůstaly neporušené, jejich podíl na celkové produkci ještě stoupl). Obnovit ji bude trvat léta; mezitím úzké rafinérské hrdlo žene cenu paliv nahoru a cenu surové ropy dolů, což je pro americkou ekonomiku nejhorší možná kombinace.
Washington už dal najevo, že je znepokojen tím, že by vlajková loď ruského ropného bohatství mohla jen tak zadními dveřmi vstoupit nezanedbatelným podílem na americký trh. Zákonodárci i Trumpova admistrativa však stojí před nepěknou volbou: buď nad expanzí Rosněfti přivřou oči (a málokomu se za rok a půl bude před volbami chtít takové rozhodnutí obhajovat, vezmeme-li v potaz sporný vztah Ruska a Donalda Trumpa), nebo ještě prohloubí ekonomický dopad bouře Harvey, který i tak stojí za to.
Přečtěte si také:
