Po večerech čtu knížku od Liaquata Ahameda „Lords of Finance“ s vše vysvětlujícím podtitulkem „1929, the Great Depression, and the bankers who broke the world“. Autor, v Keni narozený Ind s americkým občanstvím, za ni v roce 2010 dostal Pulitzerovu cenu za historii. Takové čtení by dnes prospělo kdekomu.
V češtině kniha nevyšla, horká novinka to taky není, ale výhoda je, že se nechá na internetu koupit se slevou na Amazonu nebo i jinde. Ahamed není novinář, ale má za sebou hvězdnou kariéru ve financích, šéfoval investičním oddělením bank a hedge fondů, takže velmi dobře ví, o čem píše.
V minulém příspěvku v bilancujícím rozhovoru v únoru končící člen bankovní rady ČNB Lubomír Lízal s nadsázkou řekl, že drtivá většina Čechů žije v myšlenkovém světě zlatého standardu, tedy v systému pevných kurzů měn, které byly odvozeny od svého zlatého obsahu a byly za zlato směnitelné.
Čtěte rozhovor se členem centrálním bankéřem Lízalem:
Osmdesát procent národa žije ve zlatém standardu. Rozhovor s Lubomírem Lízalem z ČNB
Něco na tom je, protože typická reakce na zavedení kurzového závazku v listopadu 2013 byla docela podobná, jako kdyby ČNB spáchala částečnou měnovou reformu. Ani bankovní rada samotná si není stoprocentně jista tím, že tehdy udělala dobře, soudě třeba podle vyjádření dalšího odcházejícího člena bankovní rady ČNB Pavla Řežábka.
Takže přečíst si i s několikaletým zpožděním Lords of Finance neuškodí nikomu, protože se vracíte do éry, kdy po první světové válce (jež všechny kromě USA zruinovala) země znovu přecházely ke zlatému standardu, ovšem po velmi odlišných peripetiích a v jiné paritě. Jak dlouho to ale vydržely?
Na tomhle obrázku máte vlevo šéfa tehdejší Reichsbank, fenomenálního Hjalmara Schachta, jemuž je (ne úplně korektně) připisováno zkrocení hyperinflace, která připravila střední třídu za Výmarské republiky o veškeré úspory. Faktem je, že Schacht byl u toho, když se podařilo během pár měsíců na přelomu let 1923 a 1924 srazit inflaci prudkým snížením emise peněz.
Svoji roli v tom sehrála paralelní měna Rentenmark, která byla kryta nikoli zlatem (kde by ho tehdy Německo vzalo), ale výnosy z majetkové daně z nemovitého majetku. Důležitější byl pevně daný objem emise, stejně jako kurz k dolaru zafixovaný v poměru 4,2:1. Právě rychlost, s níž se všechno podařilo zastabilizovat, že najednou nebylo nutné chodit do trafiky pro krabičku cigaret s kufrem peněz, musela působit na Němce jako zázrak a vytvořila ze Schachta legendu. Později si Schacht zadal s nacisty, za Hitlera byl v různých dobách ministrem hospodářství i šéfem Říšské banky, ale školil jak Göringa, tak Hitlera a nakonec byl zatčen a prošel Ravesbrückem, Flossenbürgem a Dachau. Po válce byl postaven před Norimberský tribunál (za svoji roli v nacistickém hospodářství, nikoli za válečné zločiny) a nakonec obvinění zproštěn.
Muž napravo je guru všech centrálních bankéřů své doby, Montagu Norman z Bank of England. Velká Británie vyšla z první světové války těžce zadlužena, ale zároveň se nechtěla smířit s postavením faktické finanční podřízenosti vůči Spojeným státům a libry proti dolaru. Norman spolu s tehdejším ministrem financí Winstonem Churchillem nakonec po dlouhém dumání v roce 1925 znovu přijali zlatý standard v původní paritě vůči dolaru z roku 1915 (ale zároveň zrušili oběh zlatých mincí pro malé střadatele).
Potíž byla v té paritě z roku 1915 a snaze udržet si kredit a neutéct před závazky, tedy samé ctnosti. Být dobrý dlužník není jen tak. Navzdory létům poválečné deflace byla cenová hladina v Británii pořád vyšší než v USA (v době znovuzavedení asi o 10%), export tradičních položek byl nekonkurenceschopný a na rozdíl od ostatních zemí se země potýkala s vysokou nezaměstnaností. Hezky to znázorňuje tento graf, kde je vidět recese Británie na začátku křivky. Trojúhelníky vyznačují moment, kdy byl zlatý standard znovu opuštěn.
Čtěte další komentáře autora:
