V hospodě na periferii paní vrchní jen tak mimoděk nadhodí otázku, zda má Donald Trump ve vztahu k „malému rakeťákovi“ z Pchjongjangu nějaký racionální herní plán. Ani nepotřebuje slyšet, že pravděpodobně nikoli, a hned přejde ke stanovení diagnózy na dálku, z televizní obrazovky.
Díky mnohahodinovému pozorování verbálního i neverbálního projevu kunčaftů, večer co večer, rok za rokem, se má o co opřít. Poctivý terénní výzkum od pípy netrumfne sebelepší longitudinální kohortová studie týmu kliniků. Koho volit, ovšem neví. Přesvědčení o nezpůsobilosti jistých typů ke správě věcí veřejných se nijak nevylučuje s přesvědčením, že zastupitelská demokracie také selhala, tam i tady.
Kdyby ani za této konstelace poměrů neprojevovali miliardáři jistou snahu o ovlivnění politického vývoje, v zájmu ochrany demokracie i svého majetku, bylo by to na pováženou. Jenomže s jakým tankem vyjet ze stodoly?
Staré triky v novém triku
Slibovat „vymetení Augiášova chléva“ nějakým nově příchozím, který neměl s dosavadní politickou sestavou formálně nic společného, to je velmi starý trik. Stejně tak je zavedenou součástí arzenálu obviňování soupeřů z „tradičních politických stran“ z prohnilosti, korupce, klientelismu, napojení na kmotry všeho druhu. Kolik toho o dinosaurech namluvil „guru“ Bárta a jak potupně skončil.
Samotný fakt, že bohatství není pro voliče ze sociálně slabších vrstev nic odpudivého a že klidně budou volit hnutí, v jehož čele stojí někdo, koho by měli považovat za „třídního nepřítele“, konsternuje jenom levicové ideology. Naopak, kombinace lidového projevu, tu a tam proloženého nějakým vulgarismem a politicky nekorektními odsudky všeho možného, a na odiv dávaného bohatství se ukázala jako vysoce účinná za oceánem i u nás.
Frontální útok miliardářů na politiku: zítra si vás koupíme
Politicky tedy není tenhle fenomén zjevením, opírá se o známé ingredience, ovšem protřepat je třeba vždy s využitím lokální „tajné směsi“. Co jednou zafungovalo, bude napodobováno často velmi nešikovně, neboť i tohle řemeslo se musí umět. O stejnou sortu voličů, vybavených zhruba stejně sofistikovaným názorem na politiku a společnost, usiluje vícero formací, některé s podporou miliardářů v zákrytu.
Když Okamura tvrdí, že on je sice poloviční Japonec, ale zároveň po matce poloviční Moravan, takže má „víc české krve“ nežli čistokrevný Slovák Babiš, je to sice pokleslé, ale v podstatě legrační. Když ovšem někdo chce pro tátu pušku do ruky, vyvolá to jenom posměšky a neodbytný dojem sázky na špatné koně. Tohle budou zcela vyhozené peníze.
Opožděné investice
Z bohatých lidí začal politiku financovat kdekdo, kromě známých jmen se objevují i nováčkové. Jasně že vzniká problém s financováním politických stran, ovšem do mysli se neodbytně vtírá něco jiného. Škoda že miliardáři nepociťovali srovnatelnou potřebu investovat do nezávislých institucí, které by představovaly o dost lepší pojistku politické stability, ve správný čas.
Jenže instituce, které „hrají rovinu“, nejsou zrovna to, co chcete ve fázi dravého budování kapitálu, protože vytvářejí překážky v jeho akumulaci. Vzpomínka na česká devadesátá se přímo vnucuje. Hází nám ta minulost dlouhé stíny dodnes použitelné a používané v politice.
Nemusí to končit jako v Rusku, někde v pracovním táboře u Čity v Zabajkalském kraji, kde si hezkých pár let poseděl nejbohatší z oligarchů Michail Chodorkovskij, ale selektivní výkon spravedlnosti si zdejší miliardáři nepochybně dovedou představit docela plasticky, a nejen oni. Zvlášť při určitém obsazení Hradu a Strakovky a při určitém vývoji v Evropě a ve světě.
To je sice noční můra, ale svými křídly už tluče na okna natolik neodbytně, že je nějaké vzedmutí energie namístě. Včera bylo pozdě.
Čtěte další komentáře Miroslava Zámečníka:
Skoda.de. Nápady VW jsou na hraně zákona
V Sasku AfD, v Anglii Corbyn. Pěkné vyhlídky
Kolektivní dům plně rehabilitován
Vztah k půdě a k dotacím
Dlouhé stíny OKD
Minimální mzdy, odvody, volby… a dikobrazi
Nula celá dvě procenta na hypoteční bublinu nestačí
