Do asfaltu stezky pod Závistí, v romantickém záhybu řeky Vltavy, vypsala nějaká milá mileniálka svému milovanému romantické vyznání. Bohužel udělala chybu.
To vyznání z konce srpna vypadá takhle a je to vlastně báseň.
Miluju Pavla
=⇒
miluju žít
miluju
sex miluju
mého ex.
Většina robotických lycrových monster na superodlehčených bicyklech, futuristických bruslích, kolečkových lyžích, koloběžkách, skateboardech atp., které stezku využívají nejčastěji a řítí se po ní obvykle rychlostí 30 km/h (pakliže zrovna nevytvoří zácpu), nemá šanci báseň rozluštit, zvláště když ji začínají číst od slov vzhledem ke své poloze nejblíže, tedy vlastně po způsobu hebrejštiny a zachytí cosi jako “mého ex sex miluju”. Výtvor naštěstí zvěčnil a zveřejnil známý fotograf Eugen Kukla, takže se pod jeho příspěvkem mohla rozproudit debata.
Většina lidí ocenila emocionální náboj i rým, ale několik z nás, kteří jsme při domácích diktátech ještě dostávali rákoskou, nemohlo neupozornit na vazbu “mého ex”. Spisovně se samozřejmě říká “svého ex”, přičemž dokonce zazněl logický argument, že “můj ex” je ve skutečnosti “ex” kohosi jiného, jehož jsem si právě přivlastnil a smím mu tedy říkat “můj”. Shodli jsme se nejprve, že žijeme asi v poslední dekádě, kdy takové gramatické detaily zarazí ještě někoho jiného než pracovníky Ústavu pro jazyk český. Ehm - do chvíle, než účastník MD takovou prognózu označil za příliš optimistickou.
“Můj spolužák z matematického gymnázia, matematický filolog a svého času šéf ÚJČ, počítal se zrušením povinného 'abyste i vy' novotvarem 'aby jste i vy'. Odůvodnění bylo, že v letácích supermarketů potřebují větu 'Aby i vy jste si mohli koupit naše nové…“ Z čehož by pesimista mohl usoudit, že i jazykovědci už se potají zdraví do telefonu přáním: “Mějte hezký den!” Někdy je mi líto, že germanizace došla jen na půl cesty a z češtiny se nestal artefakt, jakým je třeba velština nebo baskičtina.
Mohli bychom ho obdivovat v muzeu a nelámali bychom si hlavu s návodem na použití. Takto jsme odsouzeni navždy brázdit meze s naším komplikovaným pluhem a ještě se tvářit, že je to stejně výkonné vznášedlo jako třeba holandština nebo italština.
Příliš složitý software pro harddisk na našem krku
Ministerstvo školství už řadu let zvažuje, že žáky na základních školách osvobodí od větných rozborů, které se kromě géniů musí pokaždé naučit i jejich rodiče. S tím souhlasím, ovšem zarážejí mě reakce, jimiž vzdělaná veřejnost tento nápad častuje. Hemží se to v nich „mladými ignoranty“ a „češtinářskými polovzdělanci“. Připomínají vztek mazáků na vojně, jimž velitel zatrhl šikanu hned poté, co si odkroutili rok štěkáním, panáčkováním a aportováním míčků.
Čeština je specifický obor lidské činnosti, který neovládá téměř nikdo. Slouží jako dorozumívací prostředek deseti milionů lidí, což je právě ono neštěstí. Svou podstatou patří po bok exaktních věd typu makromolekulární biologie (proto ony větné rozbory), přesto je nucena obstarávat komunikaci moderního národa 21. století.
Přečtěte si další komentáře Luboše Hegera:
Američtí psychiatři ruší 50 let staré tabu
Zešílel Kim? Ani ne, ale přeskakuje Trumpovi
Vtipy o Putinovi jsou stále černější
Občané, k naplňování úkolů zvednout zbraň!
Evropa že není supermarket? A co jiného by měla být, diví se Visegrád
Visegrád nalezl své poslání - bude pátou kolonou EU
Američané zjišťují, že vlastně nepotřebují prezidenta
Češtině by možná pomohlo, kdyby ji ovládli alespoň novináři. Je pravda, že zrovna oni s ní nakládají tvořivě, ovšem připomíná to kreativní počínání amazonského indiána, který se ocitl za volantem automobilu, jehož ovládání odpozoroval při bloumání kolem parkoviště.
Dokonce i v jejich výtvorech najdete věty typu „Gruzie a Rusko se navzájem pustily do svých protivníků. Střelba pokračovala přes palbu z druhé strany, kterou vyprovokovala první střelba.“ Největší jazyková perla, která v minulé dekádě obsadila vrchol jazykového panteonu na serveru iDnes, zněla takto: „Nechvalně proslulý Hitler nedá Němcům pořád spát.“
Styďte se!
Zprvu jsem měl za to, že tento druh slohových cvičení je vlastní hlavně policejním svodkám. „Zloděj řečený předmět vytáhl z kapsy poškozeného, který o jeho konání nevěděl,“ popsal kdysi službu konající strážník mé okradení v noční tramvaji. Když jsem navrhl, že protokol sepíšu sám, pohoršeně se ohradil a citoval jakýsi oběžník, podle něhož měli službu konající strážníci psát už jen v souvětích.
Myslím, že tento přístup je pro češtinu typický. Všichni tak nějak tušíme, že se k ní nejvíce hodí zdobný a barokní sloh. Kdepak střídmé románské tahy, my Češi vyžadujeme zlaté ozdobičky jak od Santiniho. Nestačí říci „shodujeme se“ – náš jazykový génius velí tvořit věty typu „naše názory jsou velmi totožné.“
Pointa je zřejmá. Podobně jako české domky nesmějí mít omítky vyvedené v jiných než teplých barvách, aby je majitelé mohli nechat opadat a učinit tak škvíry v domech lépe viditelnými, prosvítají i naše psané krkolomnosti jasněji, když jim dopřejeme na barvitosti.
Docela to chápu. Znalci gramatiky strávili řádově tisíce hodin nad diktáty a větnými rozbory, takže se jim nelze divit, že u nich vzniklo cosi jako stavovské povědomí. Nemáme snad morální právo vykázat méně vzdělané spoluobčany do patřičných mezí? Jistěže máme. Styďte se, mladé básnířky!
