V aktuálním čísle týdeníku Euro přinášíme docela překvapivé údaje o tom, jak se to vlastně má s celkovou daňovou zátěží práce v Česku, s mezními a průměrnými sazbami placenými poplatníkem, v mezinárodním porovnání. Proč překvapivé? Protože, když se to počítá, jak má, tedy se zohledněním slev a dávek, zdaleka to neodpovídá vžité představě, tedy že jsme daněni jako na krev stříhané ovce, a že jinde je tráva zelenější.
Chce to jen trochu úsilí prohrabat se pravidelně publikovanými rozbory Mezinárodní organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD Tax Tables).
Minulý týden pak přinesl v pořadí již čtvrté, výrazné zvýšení minimální mzdy, touto vládou, na 12 200 korun od ledna 2018 a s ním i plejádu komentářů. Když vezmeme extrémy, tedy na jedné straně, jak výhodné či naopak, jak je to škodlivé z hlediska vývoje zaměstnanosti, pak to stojí za trochu zamyšlení. Obojí spolu totiž hodně souvisí.
Podnikatelé v oborech, kde je vyšší podíl zaměstnanců na minimálních mzdách, pochopitelně nemohou vidět rádi její skoky, protože platí kromě hrubé mzdy ještě převážnou část zdravotních a sociálních odvodů (34 procentních bodů), a pokud se jim nepodaří promítnout vyšší náklady na pracovní sílu do cen pro své zákazníky, utrpí marže. V horším případě, s příchodem recese, to vyústí až v odchod z trhu, s následným vzestupem nezaměstnanosti u marginální pracovní síly. V každém případě dostávají zaměstnavatelé motiv převádět další část zaměstnanců z pracovně-právního vztahu do smluvního vztahu s „dodavatelem“, dle již desetiletí etablovaného „švarcsystému“.
Od Miroslava Zámečníka si také přečtěte:
Krásná předběžná čísla aneb Doporučená četba před volbami
Tohle schizma není jednoduše řešitelné ani jednoduchým mechanickým překlopením odvodů placených zaměstnavateli do mezd a odváděním plné daňové zátěže zaměstnanci. Zastánci tohoto kroku se domnívají, že zaměstnanci by pak byli daleko citlivější na to, co v odvodech platí. Jenomže platí „průběžný“ důchodový systém (platí se důchody současné generaci těch, kteří je pobírají) a stejně tak „průtokovou“ zdravotní daň, přičemž zdravotní péči opět a zcela logicky čerpají především senioři. V obou průběžných systémech tiká časovaná demografická bomba, s tím rozdílem, že ve zdravotnictví ještě k tomu roste váha nákladů na chronická onemocnění.
Jedním typem intelektuálního selhání je představa, že řešením je faktické vyšší zdanění OSVČ. Pokud bychom například pro OSVČ zavedli nominální komunitní prémii, odrážející průměrné náklady na zdravotní péči OSVČ a jejich rodinných příslušníků zřízením „virtuální pojišťovny pro OSVČ“, čeho se nedožijeme? Na jedné straně přerušení křížového subvencování mezi zaměstnanci a OSVČ, takže fakticky férovějšího systému a zvýšení celkových příjmů zdravotních pojišťoven, aspoň na čas.
Na straně druhé by se z pracovního trhu do hluboce zastíněné ekonomiky přesunula vyšší část populace, která alespoň nějaké odvody platí, jakmile by přišla recese. Arbitráž mezi odvody a nulovou zátěží je jednoduchá: jak známo, státní pojištěnci neplatí odvody žádné, protože za ně platí stát, ale málo a v podstatě jsou významně křížově subvencováni ekonomicky aktivními, takže především lidmi v zaměstnaneckém poměru.
Druhý typ intelektuálního selhání je, že problém jednoduše vyřešíme snížením odvodové zátěže zaměstnanců, takže se sníží rozdíly v celkovém efektivním zdanění zaměstnanců a OSVČ. Houbeles. Z čeho to budeme platit? Ze zdanění spotřeby prostřednictví DPH a spotřebních daní?
Jenomže DPH u lidí, kteří nevytvářejí úspory, funguje fakticky jako příjmová daň. Spotřební daně sice dost vynášejí, ale mají také své limity výtěžnosti, zkrátka pojedete natankovat a nakoupit tam, kde to nezkoušejí, a Česko je malá země. Co budeme dělat s důchody, když důchodový účet je už dneska, vrcholné konjunktuře navzdory, v deficitu, a o nějaké zásluhovosti důchodů nemůže být u příjmově nadprůměrných přispěvatelů díky masivní redukční hranici ani řeči?
Zbývá poslední možnost: zdanit velké kapitalisty. Jenomže kapitál je mobilní, s mnohem rychlejšíma nohama a mělčími kořeny, pokud jde o zapuštěné investice, než si myslíme. Ano, myslet je třeba, a s daněmi kouzlit i před volbami, jako když se páří dikobrazi. Jak to dělají? Velmi opatrně.
Čtěte další komentáře Miroslava Zámečníka:
