Expanze do střední a východní Evropy se zemi prodražila, chybou ale nebyla. Jestli se Rakušanům něco „okotilo“ naprosto famózně, pak tedy investice v českém a slovenském bankovním sektoru.
Na poválečném Rakousku byla vždy pozoruhodná jedna základní charakteristika jeho hospodářské politiky – nedělat nic, co by ohrozilo konkurenceschopnost země měřeno německým sousedem. To platilo jak pro rozpočet, daně, nastavení trhu práce, tak i pro měnovou politiku.
Konsenzuální vytčení všech těchto základních parametrů „před závorkou“ dávno před přijetím eura shrnula ve svém bonmotu šéfka rakouské centrální banky paní Schaumayerová v odpovědi na otázku, jak dlouho jim ve Vídni trvá, než zareagují na rozhodnutí německé Bundesbanky: „Maximum fünfzehn Minuten.“
Rakouská ekonomka Dalia Marinová se ve svém příspěvku nezvykle tvrdě opírá do tamního byznys modelu, který po desetiletí mimořádně dobře fungoval. Podle ní dnes drhne, ale hledat příčinu v kombinaci spaní na vavřínech a vyhřívání „visegrádského hada“ na vlastních investičních prsou, to se mi docela dost nezdá. A ten její závěrečný výkřik? I k němu se propracujeme.
Když se podíváte do mezinárodních statistik, pokud jde o domácí investice do vědy, výzkumu a inovací, jsou v poměru k HDP rakouské výdaje nepatrně vyšší než v Německu a zcela srovnatelné se Švédskem, Finskem, Dánskem a Švýcarskem. Je zbytečné říkat, že jsou Rakušané daleko napřed před Visegrádem, viz graf:
Vídeň za humny
V přepočtu na dolary v paritě kupní síly na hlavu je odstup obrovský: Česko dává na tyto účely v přepočtu 600 dolarů na hlavu, Maďarsko 343, Slovensko 250 a Polsko 237. Rakousko 1416…, o stovku víc než Německo. Obdobně vypadají tyto (ne)poměry v případě firemních investic na tyto účely, kde se přitom předpokládá podstatně rychlejší přenos do přidané hodnoty. Rakouské firmy dávají v průměru víc peněz než německé, takže by to mělo být přesně naopak.
To, že Varšava, Bratislava a Praha mají dneska v paritě kupní síly vyšší HDP na hlavu než Vídeň, je dáno metodikou sestavování národních účtů. Se skutečnou životní úrovní domácnosti na výdělkovém mediánu to samozřejmě nemá nic společného. Netvrdím, že život v Praze nedovede být od jistého příjmu velmi přijatelný – ostatně v diplomatických kruzích byla vždycky destinací za odměnu. Vídeň se svojí Gemütlichkeit také, ale o Varšavě jsem to nikdy neslyšel. V případě Bratislavy jsem byl opakovaně konfrontován s velmi zlou větičkou, že její hlavní atraktivitou je Vídeň za humny… Tož tak.
| Může za nárůst populismu globalizace? Přečtěte si komentáře Daniela Grose a Miroslava Zámečníka: Daniel Gros: Za populismus nemůže globalizace Miroslav Zámečník: Evropu štěpí jiné problémy než globalizace  |
Levná a kvalifikovaná pracovní síla na Východě může být nakrásně pravda, ale z hlediska podílu mladších ročníků s terciárním vzděláním na tom je Rakousko v mezinárodním srovnání dobře a v žádném případě bych tím nevysvětloval malátný ekonomický výkon Rakouska v posledních čtyřech letech. Ostatně z hlediska makroekonomického takto krátké období příliš nedává smysl a letos nebude růstový výkon o moc horší než ten německý.
Že by rakouské firmy vyvezly v podobě investic do střední a východní Evropy nejen svůj kapitál, know-how, ale i svůj inovační potenciál, se mi zdá alespoň na úrovni velkých čísel přitažené za vlasy. Ztráta kontroly nad tím, co se vymyslelo ve filiálkách, když není nic složitého stáhnout si pár nositelů inovací do centrály a zaplatit jim? Když z Brna s jeho vyspělým technickým školstvím či z Budapešti je to do Vídně dvě hodiny autem a z Bratislavy je možné denní dojíždění? Ale no tak.
Vědci na člunech
Co mělo Rakousko dělat? Neinvestovat? Nevyužít příležitost obsadit trhy, které docela dobře znalo ještě ze starého režimu, dokud byl čas a dokud silnější investoři váhali? Jestli se Rakušanům něco „okotilo“ naprosto famózně, pak tedy investice v českém a slovenském bankovním sektoru, taková Česká spořitelna se Erste zaplatila x-krát.
Že se totéž rakouským bankám nepodařilo v ostatních zemích počínaje Maďarskem a Ukrajinou či Ruskem konče? To se stává. Náklady na tvorbu opravných položek a rekapitalizaci bank za peníze veřejných poplatníků nebyly malé a v kumulovaném vyjádření byly hlavním faktorem toho, proč se rakouský veřejný dluh zvýšil od finanční krize skoro o třetinu na loňských 86 procent HDP.
Takže když to shrneme: expanze rakouských investorů, potažmo rakouských filiálek nadnárodních společností do regionu střední a východní Evropy rozhodně nebyla strategickou chybou, i když vyústila ve vysokou regionální koncentraci a nakonec se prodražila. Alpská republika není Německo se svými koncerny, které jsou globálními hráči a musejí být všude a všude mohou být relevantní.
Vídeň byla z hlediska kvality života označena poradenskou firmou Mercer za letošní světovou jedničku. Jistěže toto umožňuje přilákat kvalifikované expaty a profesionály. Pokud přicházejí ze zemí mimo EU, obvykle jim jejich budoucí zaměstnavatelé pomáhají předem vyřídit všechna úřední lejstra spojená s dlouhodobým pracovním pobytem.
Kdyby tento typ pracovní síly pro špičkové výzkumné laboratoře usoudil, že do Evropy chce zásadně gumovým člunem, headhunteři by je odchytávali nejpozději v Idomeni. Že by zrovna touhle cestou přicházela personální spása rakouského, ba evropského růstu, nikoho z nich nenapadlo, a to oblézají každou slušnou techniku na světě. Nikde žádné lesklé brožurky, nikde ani malý stáneček.
| Nepřehlédněte komentáře Miroslava Zámečníka a Jeana Pisani-Ferryho k brexitu: Miroslav Zámečník: Emocionální rozhodování s ekonomickými dopady Jean Pisani-Ferry: Referendum o brexitu je testem rozumu  |
