Když nemám nic lepšího, tak proč se nevrátit k tradičním hodnotám a tradičním voličům? Myšlenka zdanit bohaté je stará stejně jako evropská levice sama. Stejně tak není nový ani nápad zvednout daně bohatým oligopolům a zahraničním nadnárodním korporacím, které navíc „vyvádějí“ ze země zisky po desítkách miliard. Negativní saldo přílivu a odlivu dividend z přímých zahraničních investic podle ČSÚ představovalo v roce 2014 ekvivalent pěti procent HDP, což je jedno z nejvyšších čísel v Evropě.
A to se ještě nebavíme o snižování daňového základu v České republice - ať již uplatňováním klasických transferových cen, vysokých licenčních poplatků, nebo zpoplatňování marketingových a jiných služeb. Kdo chce, může si přidat vnitrokoncernové půjčky. Seznam daňově optimalizačních technik uplatňovaných v obchodních vztazích uvnitř nadnárodních struktur není zdaleka vyčerpán.
Některé z nich mají úžasné názvy, jako třeba „dvojitý irský sendvič s holandským sýrem“ nebo „bermudská černá díra“. A co takhle „singapurský prak“, což není pojmenování koktejlu, ale optimalizační technika, kdy v daňově výhodné jurisdikci založíte „marketingový hub“, dceru, která účtuje mastné přirážky za nejrůznější marketingové aktivity?
Jedna věc je neuvěřitelná vynalézavost daňových expertů, druhá je rostoucí naštvání na tyhle praktiky v časech, kdy střední a nízkopříjmové vrstvy dostaly pozvánku zaplatit náklady světové finanční krize. Ta sice pominula, ale nízký reálný růst mezd po řadu let (s výjimkou několika posledních čtvrtletí) se podepsal jak na brexitu, tak na amerických prezidentských volbách, které v lednu posadí do Bílého domu Donalda Trumpa. Jde samozřejmě o směsici různých faktorů, ale pocit, že velké korporace mají politický „establishment“ koupený, najdete téměř všude.
Přečtěte si komentář Pavla Párala: Hledej, šmudlo
Levice v zemích tradičních vývozců kapitálu nadnárodní koncerny nemilovala nikdy, a tak dnes nemusí nic předstírat. Revizionisté typu New Labour Tonyho Blaira nebo demokratů za Billa Clintona, kteří svého času hlásali v rámci „třetí cesty“ nový sňatek s kapitálem, jsou dnes na levicovém smetišti dějin. Třetí do party, německý kancléř Gerhard Schroder, je placený ruským Gazpromem a němečtí sociální demokraté se k němu nějak moc nehlásí.
To v případě ČSSD je pokušení získat na svou stranu část voličů zdaněním zisků zahraničního kapitálu docela delikátním cvičením.
Přečo si sa Fero priznal?
Podpora přímých zahraničních investic včetně prodeje bank zahraničním peněžním ústavům je nejsvětlejší chvílí sociálnědemokratické hospodářské politiky po listopadu 1989. Ale ani to není ten nejpikantnější problém - tím je personální propojení.
Je to jako v tom slovenském vtipu o romském kapelníkovi, který za Slovenského státu vyhrával čardáše místním fašistům. Když si ho po válce pozvou na výslech na Státní bezpečnost, kam ho někdo udal, muzikanti mu radí: „Fero, nie aby si sa priznal!“ Z výslechu se Fero vrátí velice zkroušený, za kolaboraci nafasoval pět let. „Fero, ty somár, prečo si sa priznal?“ ptají se ho. „A čo som mal robit, keď tam všetci boli?“
Ti, co u „výprodeje“ tehdy byli, jsou v české politice pořád, kupříkladu tehdejší premiér a předseda ČSSD a dnešní prezident Miloš Zeman a svůj kousek díla odvedl i dnešní premiér a předseda ČSSD Bohuslav Sobotka. To je dosti podstatný rozdíl oproti ostatním zemím visegrádské čtyřky: Fico, Kaczynski ani Orbán u toho nebyli, takže se nemají při pouštění žilou proč žinýrovat. Přesto se dostalo vyšší zdanění bank, telekomunikací a energetiky do hledáčku stratégů Lidového domu už před posledními parlamentními volbami. Navzdory pokladnímu plnění státního rozpočtu, který letos skončí přebytkem, by znovu rádi oprášeným nápadem zaujali národ před parlamentními volbami 2017.
Podle statistik České národní banky byla čistá investiční pozice Česka vůči zahraničí negativní v rozsahu 1,263 bilionu korun a zahraničí mělo v Česku v držení akcie a jiné majetkové účasti v hodnotě 2,638 bilionu korun. Co je tak divného, když si z investovaného kapitálu odnesete třeba i deset procent ročně? Odliv výnosů z investovaného kapitálu je logickým a očekávatelným důsledkem přílivu zahraničních investic, o něž ČSSD kdysi pochopitelně tolik usilovala. V dekapitalizované ekonomice to bylo nejen zcela pochopitelné, ale i navýsost chvalitebné.
Naopak na pochvalu nejsou dnešní nápady, které navíc míjejí náš reálný a zásadní problém. Tím není dividendový tok, ale fakt, že Česko je mimo jakoukoli pochybnost dvourychlostní ekonomikou. Již řadu let - minimálně od velké finanční krize v letech 2008 až 2009 - totiž neumíme uchopit základní výzvu: jak odstraňovat mezeru v produktivitě, aby se Česko přibližovalo k západoevropským zemím.
Proč? Protože se ani trochu nedaří snižovat rozdíl ve výkonnosti mezi firmami ovládanými zahraničními subjekty a nejlepšími „nativními firmami“ (Čechy řízenými i vlastněnými), které se zapojily do mezinárodního dodavatelského řetězce, na straně jedné a velmi početnou skupinou, která za nimi daleko zaostává ve většině ukazatelů produktivity a finanční výkonnosti, na straně druhé.
Jenže tenhle palčivý problém neodstraníte tím, že velkému byznysu, zvlášť když je ovládán z ciziny, začnete vydatně pouštět žilou.
Nedaňme tvorbu kapitálu
Existence dvou pólů, jež spolu příliš nekomunikují, tedy mezi konkurenceschopnými, kteří se budoucnosti nebojí, a těmi, kteří ji vyhlížejí s rostoucími obavami a frustrací, se samozřejmě promítá do politiky. Jenže na rozdíl od takových Spojených států lze Česko již v příští investiční vlně velmi snadno obejít, pokud se tady prosadí nepřátelské prostředí - stačí začít nadstandardně šikanovat investory, kteří zde již jsou.
Místo dvojitého průstřelu vlastní nohy i hlavy potřebujeme pozitivní vizi. A tou je podpora tvorby kapitálu a vznik takového prostředí pro podnikání, které je výhodné a rovné pro všechny. K tomu nám opravdu nepomohou zvláštní sektorové daně, a už vůbec ne diferencované zdanění pro firmy, kdy velké penalizujete a malým dáváte další důvod, aby nevyrostly.
Pozitivní vize pro byznys v Česku je zavedení nulového zdanění reinvestovaného zisku. Naopak jeho rozdělení zdaňme a klidně se bavme o postihu jeho skrytých forem (manažerské poplatky, licenční smlouvy, vnitrofiremní půjčky, všechny ty dvojité sendviče s vložkami), ale nezdaňujme tvorbu kapitálu v Česku jako takovou. Každý, kdo tady „položí metr lina“, by měl být vítán a zdaněn, teprve když z byznysu tahá peníze ven. Zrušme odpisy, daňovou uznatelnost úroků z půjček, investiční daňové pobídky, omezme dotace, byrokracii a papírování.
Nikdo nemůže tvrdit, že to nejde, protože v Estonsku je nulové zdanění reinvestovaného zisku u právnických osob uplatňováno už od přelomu tisíciletí. To už by bylo lepší, kdyby politici přiznali, že něco tak jednoduchého, elegantního a moc byrokrata oslabujícího za nic na světě nechtějí.
Přečtěte si další komentáře autora:
Nemocenská aneb Malá úvaha o svobodě
