Existují stohy odborných studií o tom, jak se liší obyvatelstvo jednotlivých zemí v chování a spotřebitelských preferencích. Nenašel jsem žádnou, která by prokázala, že Čechům víc chutná lančmít z drůbežího separátu než z vepřového masa, přičemž z hlediska složení méně hodnotný, a z hlediska nákladů na surovinu prokazatelně levnější výrobek je na českém trhu prodáván za vyšší ceny.
Opakovaně to potvrdily srovnávací testy, naposledy ten, který zadal ministr zemědělství Marian Jurečka. Při přímém porovnání by i zákazník citlivý na cenu dal přednost výrobku ze separátu, pouze kdyby byl levnější; rovněž tak asi nenajdete v Česku někoho, kdo by dal v rybích prstech přednost nižšímu podílu rybího masa nebo v pracím prášku nižší obsah účinné látky.
Takhle naivní český spotřebitel není, i když možnosti cenové diferenciace u značkových dovážených výrobků využívají obchodníci v Česku již celá desetiletí. Stanovit ceny zboží vzhledem k postavení značky a konkrétního produktu na trhu tak, aby byl maximalizován zisk, patří do základní profesionální výbavy každého obchodníka.
Úplně jinou otázkou je, zda jsou odlišné složení a jiná cenová politika důvodem pro regulaci na unijní úrovni. Budiž řečeno rovnou, že nikoli, ale zároveň je zjevné, že občasné porovnání těchto rozdílů, které jsou třeba v případě toho lančmítu opravdu iritující, nemůže uškodit. Pokud spotřebitel bude reagovat na tyhle podněty tím, že daný výrobek přestane nakupovat, dokud se jeho složení nezmění, bude to nejlepší a zcela odpovídající obrana. A že to funguje, o tom není pochyb, koneckonců proč by Pepsi inzerovala, že už v Česku nesladí své nápoje kukuřičným sirupem, ale řepným cukrem?
Přečtěte si o dalším nešvaru mezi potravináři:
Solit a vydělávat. Potravináři si hýčkají nezdravé hotovky
Teď ke kulturním rozdílům v cestovním ruchu - známý z hotelového byznysu mi vyprávěl, jak se v hotelových „all-inclusive“ resortech ve francouzských zámořských územích, kde mají současně turisty ze Spojených států a Francie, vyrovnávají s hodně rozdílnými nároky a požadavky klientely. A že rozdíly existují, to najdete tady.
Američané se liší jak v přístupu k jídlu, tak v pití: nejsou sice mlsní, ale konzumují od rána, a kolem poledne již mají dost, takže obsah alkoholu v míchaných nápojích jim barmani v čase snižují, aby zákazníci nedopadli úplně špatně. Francouzi jsou nesrovnatelně náročnější, ale jedí a pijí mnohem méně. Naštěstí jsou tak odlišní, že se v jednom resortu najde praktické řešení pro obě skupiny: bufetovou večeři a pití k ní dávají z kvalitních ingrediencí, takže Francouzi nebrblají (mají v byznysu pověst snad nejnáročnějších klientů), zatímco Američané jsou po celém dni tak unavení, že se jídlu a pití věnují už s podstatně menším zanícením. Nákladově se to dá zvládnout.
A ještě něco o Američanech:
Pochází čokoládové mléko z hnědých krav? Miliony Američanů si to myslí
Před měsícem jsem byl na prodlouženém víkendu na Istrii, kde byla na večeři podávané formou bufetu docela pestrá klientela s převahou Němců a Italů, do toho Rakušané a pár Chorvatů, Čechů a Maďarů. Pití nebylo v ceně, takže nemohl vyniknout pronikavý rozdíl mezi Severem a Jihem, kdy středostavovské starší Italy obojího pohlaví v podstatě nepřistihnete, že by intenzivně konzumovali. Stejně tak u pokrmů si nakládají mnohem menší porce, a nepřinesou si talíř zákusků, ani když je zadarmo. Nejblíže k tomuhle spotřebnímu vzorci mají Chorvati, zatímco Češi jsou z hlediska sklenice a talíře k nerozlišení od Němců.
Pozoruhodné je chování, když se v „all-inclusive“ programech podávají alkoholické nápoje, svéráz národního nasávání přitom vynikne zejména při konzumaci lihovin. Že se Rusové destilátů nebojí, to není kulturní stereotyp, a takoví Britové jsou také kapitola sama pro sebe (tedy když nejde o příslušníky vyšších vrstev, kteří se chovají naopak upjatě). Poláci, Slováci, Češi a Němci se rádi utrhnou z řetězu, zhruba v tomto pořadí.
Jděte tam, kde si s ostatními hosty sednete, a nebudete se vzájemně obtěžovat. Teprve tak bude léto pochváleno.
Přečtěte si komentáře Miroslava Zámečníka:
