Za týden začnou v brazilském Riu olympijské hry. Už nyní se o nich dá říct, že budou – ostatně jako všechny hry od Atlanty v roce 1996 – ztrátové. Mimochodem: nejnákladnější hry za zmíněné období uspořádala komunistická Čína v roce 2008 za astronomickou sumu: přibližně 45 miliard dolarů.
Náklady na uspořádání letošních her se již nyní odhadují na deset miliard dolarů, což se Brazílii rozhodně nevrátí. Příjmy pro Rio se totiž předpovídají na čtyři miliardy dolarů z prodeje lístků, lokálních televizních práv, příspěvku od olympijského výboru nebo například od sponzorů.
Velké peníze nepřinesou ani turisté, protože návaly návštěvníků se kvůli obavám z viru Zika nedají očekávat. Ani bez obav z viru by se cestovatelé do Ria nemuseli hrnout, protože by měli obavy z davů a přemrštěných cen. Před čtyřmi lety totiž navštívilo Británii v létě méně turistů, než o rok dříve. Pekingské hotely pak zažily propad obsazenosti během olympiády.
Ve sportovní terminologii je tak olympiáda z pohledu zisků „ztraceným zápasem“ ještě před jeho zahájením. Důvod není překvapivý. Obrovské investice do stadionů a infrastruktury jistě potěší místní stavební firmy nebo majitele stadionů, kteří si nechají poslat od státu příspěvek na vylepšení a ještě budou veřejně žehrat, že je malý, ale už méně daňové poplatníky.
Čtěte další komentáře autora:
Boris Johnson dostal nabídku, která se neodmítá
Brexit odhalil bídu britské politiky
Využití monstrózních staveb a infrastruktury je totiž po skončení sportovní megaakce minimální. Přesvědčily se o tom Athény, Peking a naposledy Londýn. V lepším případě se stadiony přebudují, v horším se nechají chátrat. Nedávno zveřejněná studie Oxfordské univerzity ostatně označila olympijské hry za jednu z nejrizikovějších investic, kterou může město vůbec udělat.
Proč je však stále o hry tak obrovský zájem? Důvody rozhodně nejsou ekonomické, ale jednoznačně politické a příp. lobbistické. Olympiáda je zlatým dolem pro stavebnické společnosti, majitele stadionů, lobbisty, reklamní agentury apod., kteří si všichni ukousnou z koláče, zatímco veřejné rozpočty krvácí.
Vše se, jak už to v podobných případech bývá, podpoří studií věhlasné poradenské firmy o tom, jak na olympiádě vydělají hotely, restaurace a zvýší se povědomí města v zahraničí. Obvykle se opomine substituční efekt, kdy by se peníze utracené za lístky na soutěže, mohly utratit za jinou atrakci či v restauraci.
Čeští daňoví poplatníci tak mohou být nakonec rádi, že Praha nějakým nedopatřením nakonec nekandidovala na pořadatele olympiády, jak o tom před lety uvažoval nechvalně proslulý primátor Pavel Bém. V případě úspěchu v kandidatuře a tehdejší kvalitě politického establishmentu by totiž poplatníci platili dluhy za pořadatelství ještě v příštích dekádách.
O olympiádě dále čtěte:
Sport a politiku nelze oddělit. MOV si nad ruským dopingem umyl ruce
