Zatímco prezident Miloš Zeman zahájil kampaň za své znovuzvolení ihned po druhém kole voleb v lednu 2013, s více než dvouletým zpožděním ho nyní následuje iniciativa nazvaná Peloton. Jakkoliv se snahy lidí kolem Michaela Kocába zdají být sympatické, vypadá to na slepou uličku. Najít někoho, kdo má potenciál vystřídat na Hradě Miloše Zemana, nemůže začít tím, že se typově hledá jeho pravý opak.
Peloton se sice v hledání svého koně nijak nevyhraňuje, snad až na obecné roviny typu členství v NATO a EU, kdo jiný by ale mohl u téhle skupiny uspět než někdo z party „pravdoláskařů“? Peloton začal klasicky, sepsal občanskou výzvu, která sbírá signatáře. Mezi prvními jsou Hana Marvanová, Jan Kalvoda či Eliška Wagnerová.
Nic proti, ale tenhle proud to prohrál v předchozím kole prezidentských voleb a po péči, kterou české společnosti věnuje současný prezident, je jeho elektroát ještě nižší. Podobné snahy ztratily efekt někdy v polovině devadesátých let spolu s koncem nadšení po pádu komunismu.
Přečtěte si další komentáře autora:
Ministryně znárodňující, spící
Pokud chce teď někdo najít seriózního soupeře Miloši Zemanovi, musí najít osobnost, která částečně Milošem Zemanem bude. Musí to být někdo, kdo dokáže odlákat jeho voliče. Takže člověk s výhradami k EU, žádný nadšenec pro uprchlíky, trochu šovinista, znáte to. Není to zrovna skvělá zpráva o stavu společnosti, ale při prosazování antiZemana by to dopadlo stejně, jako když se v roce 2008 hledal antiKlaus.
Peloton někoho takového nedokáže najít. Důstojného soupeře možná, nástupce těžko. Stačí si přečíst, jak to schytává Michal Horáček poté, co zauvažoval, že by se o úřad prezidenta ucházel. Čím více se prezidentská volba blíží, tím větší začíná být frustrace z toho, že Česko neví koho na Hrad posadit. Nebo spíše nemá koho.
