Sotva se francouzský prezident Emmanuel Macron ujal funkce v Elysejském paláci, už se množí úvahy o tom, jak bude obnovená francouzsko-německá integrační lokomotiva fungovat a co udělá víc rychlostí s Evropou. Jestliže eurozóna je tím vnitřním kruhem, pak pro Česko bude nevýhodné zůstat mimo ní, protože bychom se odstředivou silou dostali někam na periferii Evropy, potažmo na předměstí Moskvy.
Za posledních čtrnáct dní jsem tuhle úvahu zaregistroval ikskrát od politiků i komentátorů a tento týden jsem seděl ve dvou panelech na podobné téma. Docela mne zaujal příspěvek šéfa Delorsova institutu Yvese Bertonciniho na konferenci pořádané Knihovnou Václava Havla. Když to shrnu, Bertoncini rozumně argumentoval tím, že kromě obrany a bezpečnosti (včetně ochrany společné hranice), což Česko zajímá a podporuje, je důležité také pohnout s eurozónou, čemuž by Češi neměli bránit, i když se momentálně nechtějí stát členy a přijmout euro. Snahy o posílení eurozóny bychom podle Bertonciniho i moderátora panelu Jasquese Rupnika měli vnímat jako pozitivní, nás neohrožující věc.
Pokusil jsem se vysvětlit, že pro Česko, na rozdíl třeba od Slovenska, byla a je vazba na národní měnu silná, obyvatelstvo jí bez nějaké propagandy identifikuje s existencí samostatného státu, s přesahem do období předválečné Československé republiky. Jakkoli je historie přerušovaná, česká koruna na tuhle tradici navázala a ve středoevropském regionu je bezesporu nejsolidnější měnou.
Čechy popudil kurzový závazek, protože byl interpretován jako nástroj ochuzení, případně zpronevěření se ideálu „pevné koruny“, ostatně stejně tak byla vnímána devalvace koruny československé, mnoho let po devalvaci libry šterlinků před válkou. Trojúhelníky na grafu ukazují, kdy kdo devalvoval.
Příjem na hlavu ve vztahu k devalvaci národní měny
První devalvaci přijalo Československo zákonem č. 25 Sb. z 17. 2. 1934, kdy byl snížen zlatý obsah koruny na 0,03715 gramů ryzího zlata. Kurz koruny i přes devalvaci výrazně zpevnil (na 23,92 koruny za jeden dolar), protože zlatý obsah dolaru byl snížen ještě podstatně víc. Druhá devalvace přišla podle úpravy z 9. 10. 1936.
Zároveň, a to je stejně důležité, není eurozóna vnímána jako úspěšný projekt – na rozdíl od jiných zemí přijetí eura nechce většina asi 75 % české populace. Že je to trochu paradoxní v kombinaci s těsnou ekonomickou integrací s eurozónou, to je úplně jiná věc. Tím, že skoro to nejhorší, co by se dalo v současné situaci udělat, je z přijetí eura dělat nějakou existenciální volbu, něco jako „marrying down“, sňatku nikoli z lásky, ale z kalkulu smíchaného s donucením.
Sobotka chce pevný termín pro přijetí eura
Co přichází v úvahu při upevnění eurozóny, najdete tady. Představa, že by se Merkelová nechala Macronem okouzlit natolik, že by přijala „transferovou unii“, aniž by předtím Francie (a Itálie) předvedla vnitřní reformní výkon na úrovni Schröderova Hartz IV., ve mně opravdu nevyvolává obavy. To se nestane.
Mají-li být zlatým hřebem Macronova plánu společné dluhopisy na financování strategických investic, proč ne, akorát už je de facto po desítky let vydává instituce, která se jmenuje Evropská investiční banka, a mají nejvyšší rating od všech hlavních agentur. Tím nic pronikavého nezměníte.
Jakkoli mají Češi sentimentální vztah ke své vlastní měně, jsou to racionální lidé. Až budou chtít výplaty v eurech a ne v korunách, budeme připraveni a euro jistě přijmeme.
Přečtěte si komentáře Miroslava Zámečníka:
