Kdokoli se někdy pokoušel čelit nějakému hoaxu, asi ví, že vyvracet správně našláplou konspirační teorii pomocí argumentů je asi tak účinné, jako recitovat rozzuřené gorile křesťanské desatero. Mozek totiž hormonálně neodměňuje svého nositele za jasný úsudek, ale za to, že si nenechá kazit příběh fakty.
Jestli jste o něčem pevně, nikoli třeba erudovaně, ale o to bytostněji přesvědčeni, je vskutku líbezné shlédnout nějaký propagandistický film. Dnes se takovým filmům říká „dokument“. Tisíce zoufalců, kteří jednou shlédli švýcarský dokumentární snímek Na počátku bylo světlo, se od té doby marně snaží stát breathariány (jedinci, kteří údajně nepotřebují jíst, protože je napájí sluneční světlo). Pár desítek šikovně sestříhaných videí z problematických čtvrtí různých velkoměst zase udělalo z milionů racionálních Evropanů přesvědčené islamofoby (čím méně přímých kontaktů s muslimy, tím lépe).
Našinec často prožije řadu let pln temných předtuch, jež v časech míru a harmonie nenajdou uplatnění. Naplní se maximálně při sledování hororů, jež rovněž fungují na principu, že „všechno je jinak“, že pravá skutečnost má skrytou povahu. Jsou to noční můry, které tajně sní celá společnost. Co když sanitka opravdu objíždí kolem města? Co když zahalené ženy vážně kradou děti v obchodních domech? Co když byl Korán doopravdy zkonstruován s cílem učinit z nebohých orientálců vraždící bestie?
Na počátku bylo světlo
Nikdo proti účinkům chytře sestrojené propagandy není imunní. Autor těchto řádek má v živé paměti, jakou rozkoš v něm vyvolal lotyšský dokument Sovětský příběh, který nepatří mezi historicky nejakurátnější díla, ale zato dokonale galvanizuje temná tušení každého liberála. Biologové a psychologové pro to mají věrohodné vysvětlení: Informace podporující nějakou víru či předsudek vyvolávají v mozku výlev dopaminu, drogy způsobující pocity štěstí, píší Jack Gorman a Sara Gormanová v knize Popírání až do hrobu – proč ignorujeme fakta, která vyšla loni v Oxfordu.
Být hloupý může být mazané
Psychologie už identifikovala asi 120 kognitivních zkreslení, což jsou vrozené vady systému, díky nimž rozum při zkoumání skutečnosti většinou nedorazí do cíle. Patří mezi ně tak půvabné nástrahy jako apofénie (hledání smysluplných vzorců v náhodných datech), efekt pokračujícího vlivu (lidé nezmění názor, ani když jsou seznámeni s fakty, jež ho vyvrací), Dunning-Krugerův efekt (neinformovaní lidé se přeceňují a experti naopak podceňují), proklatá vědomost (informovaní lidé se neumí vžít do perspektivy neinformovaných), dogma úpadku (vrozená víra v neustálý úpadek institucí i společnosti) nebo iracionální eskalace (když jste investovali do nějakého rozhodnutí hodně úsilí, konfrontace s důkazy o jeho chybnosti vás paradoxně v tomto přesvědčení posílí). V tom posledním vynikal zejména Adolf Hitler na konci války.
I tenhle zkrácený seznam naznačuje, že k nepředpojatému zkoumání skutečnosti jsou možná užitečnější tykadla, než kognitivní nástroj zvaný rozum, který by každý zodpovědný konstruktér okamžitě vyřadil z provozu a vrátil k reklamaci. Proč to tak je? Odpověď na tuto otázku poskytuje právě publikovaná kniha Záhada rozumu od kognitivních vědců Huga Merciera a Dana Sperbera, na niž nedávno upozornil magazín The New Yorker. Rozum se podle nich vyvíjel na afrických savanách podobně jako bipedální chůze, přičemž evoluce si jej rozhodla ponechat nikoli snad kvůli schopnosti řešit logické a abstraktní úlohy, nýbrž jako nástroj k lepší kooperaci v kolektivu. Kritické myšlení lovcům a sběračům bylo celkem k ničemu – schopnost zvítězit v jakémkoli sporu byla naopak velmi užitečná.
Lotyšský dokument Sovětský příběh
Mozkové pochody, které z intelektuálního hlediska mohou jevit jako přihlouplé nebo rovnou pitomé, se z perspektivy sociální součinnosti mohou naopak ukázat jako bystré či mazané, píší autoři. Rozum je dodnes evoluční výhodou proto, že lovcům a sběračům umožnil nenechat se svými druhy – řečeno slovníkem populistů, realistů, Trumpistů, Babišovců a vůbec všech alternativců – jednoduše ojebat (autoři píší „getting screwed“). Šlo o to nenasazovat život v první linii při lovu na mamuta, zatímco se různí příživníci (freeloaders) ulejvají v jeskyni. Samozřejmě muselo uběhnout ještě několik milionů let, než se taková schopnost vyvinula do rozměrů, jaké nabízejí například fake news.
Záchodový pokus
Existuje z toho nějaká cesta ven? Kognitivní vědci nabízejí jen několik technik a všechny jsou komplikované, neboť lidé bývají vůči deficitům svého rozumu dokonale slepí. Například takoví držitelé zbraní byli za život stokrát konfrontováni se statistikami prokazujícími přímou úměru mezi počtem zbraní a počtem ozbrojených přepadení, jejich zvýšený pocit bezpečí plynoucí z držení zbraně však nezhyne dříve, než jim nějaká kulka prostřelí hlavu (jejíž poslední myšlenka bude nejspíš patřit tomu, že statistiky lžou a je moc dobře, že pachateli nečelili beze zbraně). Lépe než argumenty v takových případech funguje apelování na city, uvádějí již zmínění Gormanovi z Oxfordu, ale to je zase jasná antiteze vědeckého úsilí o jasnou argumentaci.
Steven Sloman a Philip Fernbach z Univerzity v Coloradu v nejnovější knize Iluze poznání popisují pokus zvaný záchodová mísa. Testované osoby jsou nejprve vyzvány, aby ohodnotily svou znalost ohledně fungování splachovacího záchodu. Všichni tuto znalost zpravidla označí za vysokou. Následně jsou vyzváni, aby krok po kroku popsali mechanismus splachováni. S tím už mívají problém, takže při dalším hodnocení stupeň vlastní znalosti o několik bodů sníží. Autoři si výsledek pokusu natolik cení, že jej označují za plamen svíčky v temném světě neznalosti a chtějí analogickými postupy (například vysvětlováním detailů navrhovaných zákonů apod.) čelit Dunning-Krugerovu efektu a dalším kognitivním deficitům.
Jiná věc je, že v Česku by takový pokus možná ani neměl nikdo zkoušet ověřovat. Mohl by totiž lehce přijít na to, že většina Čechů jsou nefalšovanými experty na záchody, z čehož podle neúprosné logiky všech kognitivních efektů plyne, že co Čech, to expert na daňové zákony, breathariánství, islám a vůbec na problémy všehomíra.
Přečtěte si další komentáře a eseje Luboše Hegera:
Kocourkov vyhlásil hranici bohatství: 36 tisíc Kč
Hovězí ve vlastní hlavě
Esej: Jak veliká má být vlastně Amerika?
Autokratický trumpoměr: I. díl
