V úterý nad ránem se zase o kus posunul nekonečný příběh pod názvem „Řecké dluhy“, když se ministři financí eurozóny po jedenácti hodinách dohodli na tom, že Řecku pustí další tranši 10,3 miliardy euro (necelých 280 miliard korun), takže v červenci nabíhající splátky MMF a Evropské centrální bance bude moci země uhradit. Podstatnější je stručná douška navrch, že se „podařilo dosáhnout shody na principech snižování dlužní zátěže“.
Jestliže přímý odpis dluhu nepřichází pro odpor řady členů-nejen Německa- z politických důvodů v úvahu, pak do úvahy přichází v podstatě změnit řecký dluh na něco, co se zdálky podobá nízko úročené perpetuitě. U perpetuity se nesplácí jistina, pouze úrok, a najdete země, které na tomhle principu založené dluhopisy vydaly- Britové jim říkají consoles.
Samozřejmě, že natažení řeckého dluhu nebude na věčnost, ale pro učinění základní představy si uveďme jednoduchý příklad, a prosím finanční matematiky o shovívavost, jde jen o ilustraci. Na to, aby Řecko stabilizovalo svojí úroveň zadluženosti, muselo by udržovat primární přebytek rozpočtu (před obsluhou dluhu), který by odpovídal rozdílu mezi úrokovou sazbou a růstem. Jestliže dlužíte ekvivalent 100 % HDP, pak při nominálním úroku 5% a nominálním růstu HDP 3% musíte vytvářet dvouprocentní primární přebytek. Deflace, tedy pokles cenové hladiny, která je nezbytná pro obnovení cenové konkurenceschopnosti Řecka jako člena eurozóny, činí i dosažení tříprocentního nominálního růstu HDP velmi ambiciózním cílem.
Přečtěte si další komentáře autora:
OKD v insolvenci - má se do toho stát motat?
Proč jsou německé eko-dotace omyl
Velmi obsáhlé, ale tentokrát zcela přímočaré pojednání najdete na stránkách Mezinárodního měnového fondu. Ten již dříve konstatoval, že se v Řecku angažoval v podstatě proto, aby udržel eurozónu, jíž chyběly vlastní záchranné mechanismy, ale při zpětném ohlédnutí mu to musí být velmi líto.
Řecko má velmi špatnou demografii, rájem pro rychlou akumulaci kapitálu nebude, a zbývající prvek- růst souhrnné produktivity výrobních faktorů (TFP) je heroický předpoklad, s nímž opravdu nejde počítat. V podstatě totiž nezávisí na ničem jiném, než na strukturálních reformách, jejichž výsledkem bude účinnější používání každého investovaného eura a každého ekonomicky aktivního člověka. Jednak se to velmi špatně počítá, jednak i to, co je spočteno, vychází na makroekonomické úrovni velmi podivně. V zemích, kde je technologická revoluce v plném proudu, je přijímána, oslavována i aplikována, a úroveň organizace obecně velmi vysoká, vychází růst TFP mizerně. Docela hezké pojednání na tohle téma najdete zde.
Můžete být kontrarián, a tvrdit, že zrovna v Řecku je potenciál na zlepšení toho, jak dělají a s čím dělají nejlepší, ale osobně bych na to nevsadil ani pětník. Řekové technologicky zcela prokazatelně sehráli průlomovou roli, ale to je pár tisíc let zpátky… Historicky v posledních desetiletích rozhodně neexcelovali, a je otázkou, zda se na tom v dohledné době může něco změnit.
| Přečtěte si o nových úvěrech pro Řecko Dalších deset miliard eur. Evropa znovu pomůže Řecku  |
Takže z toho vyplývá, že buď snížíte úrokovou sazbu ale velmi hluboko pod to, co by vyžadoval trh, anebo zvýšíte primární přebytek, anebo snížíte nominále dluhu tím, že vyhlásíte státní bankrot a zkrátka ho odepíšete. Je velmi málo zemí, které historicky měly tolik fiskální disciplíny, aby dokázaly držet vysoký primární rozpočtový přebytek po dlouhé časové období. Řecko evidentně není a nebude jednou z nich. Politicky je ovšem v eurozóně obtížný i odpis dluhu- kdybychom tam byli, také bychom bez jakékoli pochyby trvali na tom, že nominále dluhu Řekům neodepíšeme.
Řecký poměr veřejného dluhu v poměru k HDP je ovšem daleko a dávno za hranicí 100%, financovat na trhu se nedovede ani náhodou, a cokoli Řekové slíbí, pokud jde o rozpočtová opatření a tvorbu primárního přebytku, je nutné brát s rezervou, stejně tak jako produktivitu a potenciální růst potenciálně zvedající reformy.
Pokud máte problém s vcítěním se do řecké situace, zkuste si představit, že jsme jako země i její občané zchudli nikoli o pár procent, ale o pár desítek procent.
Zbývá tedy to, co se podobá velmi nataženému splátkovému kalendáři a velmi nízkému úročení. Ptáte se, zda je to řešení? Ne, není. Hrůzně vysoké zadlužení veřejného sektoru bude podvazovat aktivitu soukromých investorů nadále. Život na kapačkách…
