Zdá se, že po rocích spánku zažívá visegrádská čtyřka zlatou intelektuální renesanci. Není už téměř dne, aby hlavně z Polska nebo Maďarska nezazněla nějaká zajímavá myšlenka páchnoucí dobou majora Zemana.
Zdá se, že po rocích spánku zažívá visegrádská čtyřka zlatou intelektuální renesanci. Není už téměř dne, aby hlavně z Polska nebo Maďarska nezazněla nějaká zajímavá myšlenka páchnoucí dobou majora Zemana.
Posledním hitem je „kulturní kontrarevoluce“, kterou Evropě slíbili při vzájemných myšlenkových líbánkách na jihu Polska dva velikáni Visegrádu: maďarský premiér Viktor Orbán a polský stínový premiér Jaroslaw Kaczynski, jenž v Polsku vládne zezadu.
Tedy: nejde o žádný laciný dvojsmysl, ale pouhý fakt, že vládu neřídí jako premiér, což bývá zvykem v demokraciích, ale jako předseda strany Právo a spravedlnost. To bývá zvykem spíš v jiných zemích, které sice zpravidla mívají nižší HDP, ale vyšší počet politických vězňů.
Orbán s Kaczynskim se už delší dobu hojně vykrádají, takže nebylo žádným překvapením, když teď své publikum společně obšťastnili slovy o „zápachu mezinárodního kapitálu“, „ekonomickém vlastenectví“ nebo naší „historické identitě“. „Brexit je pro nás fantastická příležitost. Nacházíme se v historickém momentu,“ řekl Orbán. Ano, jistě: hlavně my Češi se nacházíme v historickém momentu opustit konečně stále tuhle východnější partu, k níž určitě nechceme patřit.
| Čtěte další komentář Petra Holce k V4: Bídná kritika bídného Visegrádu  |
Ne že by samozřejmě brexit nebyl fantastickou příležitostí, abych Orbána vykradl i já, k reformě EU. Problém je, že EU potřebuje přesně opačnou reformu, než jakou ve svých zemích praktikují Orbán s Kaczynskim: zatímco ti je svou kulturní kontrarevolucí nenápadně zbavují demokracie, jíž vidí jako zbytečný dekadentní přežitek, co jen hází pod nohy klacky jejich smělým plánům, EU naopak potřebuje demokratizovat.
Ne však od zápachu mezinárodního kapitálu, což jsme za komunismu zkoušeli čtyřicet let a výsledkem byly džíny z Prostějova, ale od přežité a nefunkční struktury bruselských institucí. Problém je, že když o demokratizaci mluví Orbán s Kaczynskim, myslí demokratizaci v maďarsko-polském duchu: všichni zase budeme svobodní chodit do kostela, vyznávat tradiční rodinné hodnoty a ukájet se ekonomickým, sociálním i kulturním vlastenectvím, které nekazí žádná liberální média, protože i s nimi zatočíme.
Česko je malá exportní ekonomika, jíž máloco zničí tak, jako když ji uzavřeme před zápachem mezinárodního kapitálu a za plotem si budeme pěstovat národní šampiony ušetřené mezinárodní konkurence, jak to teď chtějí i v Polsku. Výsledkem takové kulturní kontrarevoluce totiž nebývá nic moc jiného než Dalibor Janda. Anebo někdo jako Orbán, kterého v Polsku jmenovali „Mužem roku“. To je titul, který má zhruba stejnou hodnotu jako medaile z obskurních soutěží na lahvích tuzemských vín, v nichž se občas skrývá překvapení.
