Problémem Evropy není volný pohyb pracovních sil, ale chybějící pravidla.
Rakouské prezidentské volby zvýraznily jeden ze zásadních problémů současné Evropy. V prvním kole získal 24. dubna největší podíl hlasů Norbert Hofer z krajně pravicových Svobodných. V kampani stavěl na tvrzení, že nekontrolovaný příliv migrantů ohrožuje rakouský sociální stát natolik, že by se mohl zhroutit. Ve druhém kole pak 22. května jen těsně prohrál s kandidátem zelených Alexanderem Van der Bellenem.
Ekonomové se sice o prohlášeních podobných Hoferovým mohou ostře hádat, mezi evropskými voliči ale udeřila na správnou strunu. Pravicové populistické strany po celém kontinentu posilují díky tomu, že využívají obav z migrace a ohrožení sociálních výhod. Ve Velké Británii pak obavy z dávkové turistiky“ živí kampaň za odchod země z Evropské unie. Pokud má osmadvacítka přežít jako oblast volného pohybu, potřebuje značně posílit ochranu vnější hranice a zároveň na svém území zavést přísnější pravidla pro sociální zabezpečení. Pro dlouhodobou integritu společného pracovního trhu je nutno vytvořit užší vazbu mezi dávkami a dosavadními odvody zaměstnanců, kteří se přestěhovali z jedné země do druhé.
Politici neřeší koordinaci sociálních dávek
Zatímco posílením vnějších hranic se evropští politici alespoň nějak zabývají, koordinaci sociálních dávek napříč Unií zatím neřeší. Je přitom načase, aby EU zavedla jednotné identifikační číslo sociálního zabezpečení, díky kterému by vlády mohly sledovat pracovníky při přesunech mezi členskými státy. Zároveň by to pomohlo při přenositelnosti dávek mezi národními jurisdikcemi. Takové opatření by z pozic práce a sociálního státu posílilo evropskou identitu.
Umožnilo by ale také poučenější debatu o migraci a pokračující uprchlické krizi. Šlo by totiž vyčíslit čistý fiskální přínos nově příchozích do systému sociálního pojištění. Výsledky by pravděpodobně byly překvapivé. Ekonomičtí migranti jsou obvykle mladší než starousedlíci, a dávky tak zřejmě čerpají méně, než je průměr celé populace.
S tím, jak stárnou, jejich přínos sociálnímu systému samozřejmě klesá. Ne všichni migranti ale čerpají důchody, na které díky svým příspěvkům mají nárok. V Itálii například migranti platí státu ročně zhruba o pět miliard eur (asi 0,3 procenta HDP) více, než od něj dostávají. Italský Národní úřad sociálního zabezpečení (INPS) stejně tak odhadl, že migranti během uplynulých 20 let odvedli do tamního důchodového systému o 15 miliard eur více, než z něj odčerpali.
Uprchlíci vydělávají méně peněz
Situace uprchlíků je ale jiná. Nesmějí pracovat, dokud nemají schválenou žádost o azyl. Přicházejí také ve větších vlnách než ekonomičtí migranti. Na pracovní trh se tím dostávají později než oni. Vydělávají také méně peněz, a čerpají proto více sociálních dávek.
Zaměstnanci, kteří opakovaně překračují hranice, zase někdy zneužívají různé sociální systémy, do nichž přispívají. Jsou doloženy případy lidí, kteří v jedné zemi EU brali podporu v nezaměstnanosti, zatímco v jiné pracovali.
Jediný způsob, jak omezit zneužívání systému, je vznik jednotné databáze sociálního zabezpečení pro celou osmadvacítku. Národní vlády by měly přijmout jednotné identifikační číslo sociálního pojištění (jako to mají v USA nebo Británii) a pravidelně si vyměňovat informace.
| Žádostí o azyl ubylo Slábne uprchlická vlna? Počet žádostí o azyl v EU klesl o třetinu  |
Zajištění volného pohybu pracovní síly je klíčové pro obnovení růstu v Evropě. Vzhledem k velkým rozdílům v míře nezaměstnanosti po finanční krizi z roku 2008 a dluhové krizi eurozóny je to ještě naléhavější. Měnová unie, která se při snižování nerovnováh na pracovním trhu nemůže spolehnout na úpravu směnného kurzu nebo fiskální transfery, potřebuje přeshraniční pracovní mobilitu. Pokud ale volný pohyb pracovní síly má být politicky obhajitelný, musí mít pravidla. Tváří v tvář uprchlické krizi je snadné vydávat volný pohyb pracovní síly za hrozbu místo za příležitost, jak vyvážit rizika jednotlivých pracovních trhů.
Evropa potřebuje funkční systém pro sledování pohybu pracovních sil mezi jednotlivými státy a monitorování jejich odvodů. Pokud by se tento nedostatek podařilo vyřešit, změnilo by to postoj evropských politiků k udržitelnosti a spravedlnosti sociálního státu, ale také ke kontroverzním jevům, kterým EU čelí, jako je například ekonomická migraliv uprchlíků. Z nečinnosti má prospěch jenom Hofer a jemu podobní populisté.
Autor je předsedou italského Národního úřadu sociálního zabezpečení
