Zabili jste mi strejčka, tak tady máte přes držku. Tato brilantní geopolitická analýza úředně uznaného blba Josefa Švejka v předvečer světové války, v jejímž víru zmizely kromě spodek kadeta Bíglera i miliony lidských životů, v posledních dnech způsobuje mrazivý resentiment.
Události v Turecku probíhající po nezdařeném vojenském puči jsou definitivním koncem zcela ojedinělého a bezmála sto let trvajícího pokusu o začlenění významné země s většinově muslimským obyvatelstvem do západního civilizačního okruhu. Sekulární státní zřízení a alespoň částečně fungující demokracie hoří plamenem a je evidentní, že nejde o Erdoganovu pomstu za pokus o jeho likvidaci, ale o předem připravený rozsáhlý útok na klíčové složky sekulárního státu. Školstvím počínaje a soudnictvím konče.
A v kontextu vývoje v celém blízkovýchodním regionu jde o pozoruhodný přízrak naplňování podoby světa z Huntingtonova Střetu civilizací. Po staletí trvající lokální konflikt islámské civilizace mezi šíity a sunnity za poslední čtvrtstoletí významně akceleroval náboženské zanícení obyvatel regionu, přesně podle teze, že místní střety jsou hnány hledáním a posilováním identity. A arabské jaro bylo rozbuškou, která boj vedený dlouhodobě politickými prostředky převedla z fáze studené války ve válku horkou.
Přečtěte si další komentáře autora:
Státní nos v soukromých věcech
Jak dlouho se Turecko mohlo tvářit, že se ho netýká boj mezi sunnitskými Saudy a šíítským Íránem o hegemonii v regionu, kterému po staletí vládla Osmanská říše? Tvářit se, že je součástí Evropy, vstoupí do EU a bude budovat demokracii? A když zrovna Erdoganovi voliči nejsou v tomto střetu zcela bezpochyby nestrannými pozorovateli a mají zcela jasno, kdo je pro ně nepřítel a kdo je ten správný muslim?
Tahanice kolem dvou posledních tureckých voleb, kdy dostávala demokracie slušně na frak, byly příznakem, jak to pod povrchem turecké společnosti vře. To, jak probíhalo potlačení puče a následné čistky, při nichž by Vasil Bilak během vteřiny zblednul závistí, i to, jak to oslavují v ulicích Erdoganovi příznivci je dost jasným poselstvím světu. Teď uklidíme doma a pak se přihlásíme o svou nezcizitelnou roli v regionu a především v islámském civilizačním okruhu. Že to povede k vyostření již probíhajících konfliktů na Blízkém východě a aktivní zapojení Turecka je nevyhnutelné.
Turecko ztratí svůj zájem o Západ. Nebude to otočka na místě, ale pomalý, ale nezastavitelný proces. Povede to zřejmě k emigraci významné části tureckých elit, což jsou zrovna imigranti, jimž by Evropa měla jednoznačně otevřít náruč, protože to je ta pracovní síla, jíž potřebujeme.
Nicméně pokud se naplní i Huntigtovnova teze, že boj o identitu uvnitř jednoho civilizačního okruhu vede ke konfliktu se sousedním civilizačním okruhem, mělo by nás mrazit v zádech. To jsme totiž zase u Josefa Švejka. John Kerry nejspíše Haškův román nečetl, ale asi dobře ví, proč tak rychle hlásil, že Turecko může být vyloučeno z NATO. A těch devadesát jaderných bomb v Incirliku také není dobré moc dlouho nechávat.
O situaci v Turecku dále čtěte:
Akademici nesmí cestovat. Čistky v Turecku pokračují
Vydejte Gülena, žádá Turecko Spojené státy
Víme, kdo stojí za pučem, tvrdí turecký premiér
