Věra Jourová si ze své funkce eurokomisařky pro ochranu spotřebitele pořádně vyšlápla na koncern Volkswagen za jeho skandál už hodně dlouho známý jako dieselgate. Je tak trochu po sezóně, nicméně na obvyklou bruselskou pružnost to není až tak zlé a je od ní hezké, že se o své spotřebitelské ovečky stará.
Nicméně když už říkáme A, měli bychom dodat i B a další písmena. Tedy především to, že hra na snižování emisí má dva hráče. Proti výrobcům zde stojí bruselská Evropská komise s eurokomisařkou Věrou Jourovou. A ta komise tradičně poroučí větru a dešti a nastavuje ekologické limity nejen pro automobilové motory tak nějak mimo hranice dostupných technických možností. Prostě důležitější je dogma snižování emisí než realita současného stavu vědy a techniky. Fakticky tak svými byrokratickými postupy tlačí výrobce ke švindlování.
Jasně. Automobilka se může rozhodnout pro férovou hru, jenže ta stojí v tomto případě nekřesťanské peníze a zrovna v dobách ekonomicky nepřívětivých je to často o existenčním rozhodování. O tom, nakolik americké emisní normy kopírují vládní průmyslovou politiku chránící domácí výrobce, lze jistě spekulovat a také oplácet. Praktikování stejných metod na domácí výrobce je však poněkud naivní.
Spotřebitel má jistě právo na odškodnění, ale v Evropě by si měl především uvědomit, že ve své druhé roli je i kohosi zaměstnancem, takže bude ve finále a globálním pohledu jen přendávat peníze z levé kapsy do pravé. Tažení proti evropskému autoprůmyslu, VW totiž není zdaleka jediný hříšník, ze strany EK není zrovna prozíravým činem. Drastické pokuty v USA jsou dost tvrdé na to, aby koncern, který živí i nemálo lidí v Česku, citelně poškodily a oslabily jeho konkurenceschopnost. Prosazení obdobných sankcí v Evropě už by nemuselo být ani pro tak velkou a ziskovou firmu k unesení.
Ale nakonec stejně přijede za paní komisařkou někdo z Berlína a ten jí to vysvětlí.
