Domovů pro pacienty s Alzheimerovou chorobou vzniká čím dál víc. Jejich ekonomika ale často nevychází, a tak ubývá hráčů na trhu a stavějí se „velkokapacitní“ ústavy.
„Nevíte, co tam vznikne?“ pídí se po informacích jedna z maminek na školní zahradní slavnosti ve Slivenci. Hned vedle areálu školy finišují práce na největším tuzemském centru pro ty, kterým nevyléčitelně degeneruje mozek. Když se dozví, že ve vkusném komplexu se sedlovými střechami na návsi malé okrajové pražské části najde domov 220 klientů trpících Alzheimerovou chorobou nebo jinou formou demence, nevěřícně kroutí hlavou a obrací oči v sloup.
Slivenecký projekt přitom docela dobře ilustruje trendy v privátní péči o dlouhodobě nemocné demencí, jichž je v Česku více než 150 tisíc. A bude jich přibývat. Do této sféry vstoupili soukromníci už před lety, teď se ale trh pročišťuje a jednotlivá zařízení se „nafukují“.
Domov ve Slivenci začala stavět před dvěma lety společnost Anavita Jiřího Duška. Ten už několik menších domovů provozoval a spojil se s investory, aby mohl stavět další a větší. Slivenecké centrum ale bude po prázdninách otevírat někdo jiný – společnost SeneCura. Ta v Rakousku a dalších zemích Evropy provozuje desetitisíce lůžek pro nemocné chorobou 21. století, která nese jméno po německém lékaři. Alois Alzheimer ji poprvé diagnostikoval v roce 1907. Pitva u jeho pacientky Augusty Deterové, která se chovala podivně – občas dala hodinky do cukřenky, bezcílně bloudila po rodném domě – tehdy ukázala, že se jí zásadně změnil mozek.
Hráči se profilují
Původně rakouská společnost SeneCura – dnes součást francouzské skupiny Orpea – je teď u nás evidentně při chuti. Čtyři domovy Anavity koupila letos v dubnu, v květnu potom převzala tři domovy pro seniory v Havířově, Hradci Králové a Praze-Štěrboholech a jeden rozestavěný v Liberci. Prodávajícím byla společnost Grandpark z developerské skupiny EBM Group, která původně plánovala postavit domov pro nemocné alzheimerem v každém krajském a později okresním městě. Nestalo se. Spolu s vlastními projekty tak nyní SeneCura disponuje v deseti fungujících domovech 1350 lůžky. Dalších šest zařízení má ve výstavbě.
Jiný velký obchod se v tomto roce odehrál výhradně v domácí režii společnosti Unicapital olomouckého finančníka Pavla Hubáčka, který vlastní mimo jiné banku Creditas nebo karlovarský Grandhotel Pupp. Nováček v tuzemském zdravotnictví koupil 70 procent společnosti Alzheimercentrum s osmi domovy, a disponuje tak téměř tisícovkou lůžek. Po patnácti procentech si ponechali dosavadní majitelé a zakladatelé Alzheimercentra Jaroslava Jůzová a Aleš Kulich.
„My se budeme dál soustřeďovat na rozšiřování sítě domovů a na jejich provoz. Vstup soukromého investora nám umožní rychlejší expanzi,“ řekla týdeníku Euro Jaroslava Jůzová. S kapitálem banky Creditas bude konkurovat nadnárodnímu řetězci SeneCura, který má podle ředitele Karla Kellnera v plánu vybudovat u nás desetitisíce lůžek.
Bývalý politik, původní profesí lékař, vstoupil do podnikání na poli demence před dvěma lety. Dnes provozuje tři domovy a další připravuje. Na rozdíl od konkurence ale sází Boris Štastný na malá komunitní centa
Dalším, rychle rostoucím hráčem je společnost založená bývalým poslancem Borisem Šťastným. Ten si před dvěma lety pronajal areál Zátiší v pražských Kunraticích se 150 lůžky, který se developerovi nepodařilo rozjet jako luxusní příbytky pro seniory. Šťastný už k Zatiší přidal domovy v Pyšelích a v Libni. Aktuálně připravuje další v Pitkovicích. Do budoucna by rád spolupracoval i s obcemi, kterým by nabídl své know-how v péči o lidi s demencí.
Na rozdíl od jiných společností se chce ovšem Šťastný zaměřit na menší, komornější projekty a objekty si hodlá pouze dlouhodobě pronajímat, nikoli je vlastnit a stavět svoje. „Před dvěma lety si chtěl každý developer postavit domov pro seniory s vidinou lehkého výdělku. Nikdy přitom neviděl nemocného člověka. Teď se ukazuje, že provozovat takové domovy se musí umět,“ podotýká Šťastný, původním povoláním lékař.
Nemocné financování
Ať už je důvodem přesouvání majetkových podílů vystřízlivění takových podnikatelů, lukrativní nabídka od investorů, nebo expanzní plány, je trh s péčí o nemocné seniory nejen velkou příležitostí – abychom se dostali na úroveň západní Evropy, musel by se u nás počet takových zařízení ztrojnásobit –, ale i rizikem. Především z pohledu financování.
Privátní sektor se totiž pohybuje v systému, kde má hlavní slovo stát. A to navíc na rozhraní dvou oblastí – sociální a zdravotnické. A stát se ani po letech, co soukromníci objevili kouzlo demence a v jistém smyslu začali suplovat veřejnou sféru (dvě ze tří žádostí o přijetí do státního domova se zvláštním režimem zůstávají neuspokojeny), nedokázal s touto kohabitací popasovat.
Podnikatelé na rozdíl od státních, krajských nebo obecních zařízení většinou nedosáhnou na dotace, na druhé straně jim stát reguluje ceny služeb. Ryze praktickým důsledkem je, že se provozovatelé obávají otevřeně sdělovat ceny za své služby a rodiny nemocných se jich jednoduše nedopátrají dřív, než tam svého blízkého umístí.
„Je nezbytné, aby si už stát uvědomil, že nejsou jen veřejní poskytovatelé sociálních služeb, a systém fungoval bez ohledu na dotace. Je třeba, abychom se posunuli do stavu, jaký je ve zdravotnictví. Dnes je přece jedno, jestli jdete do státní nemocnice Motol, nebo do nemocnice, kterou vlastní Agel Tomáše Chrenka,“ říká Boris Šťastný. On sám si musí ve svém zařízení vystačit bez dotací.
Stát neumožňuje soukromým domovům, aby jednoduše podnikaly: zákonem jsou ceny zastropovány na 210 korunách za ubytování klienta a 170 korunách za jídlo denně. Soukromníci tedy dodatečné platby fakturují příbuzným jako fakultativní služby a nadstandard – většinou ve výši zhruba pěti až osmi tisíc korun měsíčně.
Kolik stojí krev? Zdravotní pojišťovny za ni platí stamiliony ročně
Částky ale mohou dosáhnout i desítek tisíc. Náklady na jednoho klienta v privátním i státním zařízení se totiž pohybují kolem 28 až 35 tisíc korun měsíčně. Péče o nemocného seniora je hrazena z příspěvku na péči, který poskytuje stát a v těch nejtěžších případech dosahuje zhruba 13 tisíc korun, z plateb od pojišťoven za zdravotnické výkony (pojišťovny ale nejsou příliš přístupné vyjednávání), dalším zdrojem je důchod klien ta, a zbytek tedy musí doplatit rodina.
„Kdyby stát odstranil dvoukolejnost a řadu absurdit, byl by systém funkčnější,“ souhlasí Iva Holmerová, ředitelka České alzheimerovské společnosti. Poukazuje na to, že alzheimer je nemoc, a tak by k němu měly zdravotní pojišťovny přistupovat. Na druhé straně lidé s demencí často končí v nemocnicích na odděleních následné péče, jejichž fungování naopak plně pojišťovny hradí.
Tato oddělení nejsou ideální, ale jsou mnohdy řešením pro rodiny nemocných, které nemohou čekat, až na ně přijde řada ve státních domovech. Pokud se nemohou o seniora postarat doma, jedinou další možností jsou pak už jen soukromá zařízení. Tam se sice nečeká, ale zato hodně platí…
Na velikosti (ne)záleží
Rostoucí velikost soukromých domovů pro seniory trpící demencí, která se u nových projektů většinou pohybuje nad 120 lůžky, je jednou z odpovědí na složitost financování a snahou velikostí srazit ceny tam, kde si je bude moci dovolit co nejvíce rodin. Přestože péče o nemocného v pokročilejším stadiu je velmi vysilující – a jak říká jeden z provozovatelů domovů, během pár měsíců mohou být dementní dva (opečovávaný i pečující) –, domácí péče je u nás hodně rozšířená. Zkušenost s ní má 250 tisíc Čechů.
„Ve světě je trend provozovat spíše malá, komunitní centra. Na druhé straně my si to můžeme dovolit v Pyšelích a v Libni, kde máme kapacitu kolem třiceti klientů, jen díky tomu, že využíváme zázemí velkého domova v Kunraticích,“ podotýká Boris Šťastný, který nedávno odmítl nabídku pronajmout si úplně nový domov pro 150 lidí v Nepomuku. Jaroslava Jůzová tvrdí, že „mít domov pod 80 klientů je ekonomická sebevražda“. Aktuálně připravuje projekty v Ostravě a v Plzni pro 130 klientů.
Ve Slivenci finišuje stavba největšího centra, které se bude specializovat na léčbu Alzheimerovy choroby
Někteří provozovatelé menších zařízení ale upozorňují, že „velkokapacitní“ zařízení nejsou pro klienty s demencí vhodná a nemohou z logiky věci poskytovat individuální přístup, kterým se tolik zaštiťují. „Nechceme vytvářet ghetto pro klienty s demencí. Snažíme se složení a rozmístění obyvatel Domova Borová uzpůsobit tak, aby ti méně zdatní byli stále motivovaní těmi aktivními.
Pro případ klientů se stařeckou demencí je v Domově Borová vybudováno oddělení s 11 lůžky, kde jsou klienti pod stálým dohledem personálu,“ říká například ředitelka domova s 67 lůžky Jiřina Řezanková.
Martina Mátlová, jedna z autorek Zprávy o stavu demence 2016, soudí, že nelze a priori předpokládat, že velký domov je špatný domov. „Velmi pak záleží na vnitřním uspořádání. Pokud je takový dům rozčleněn do oddělení po dvaceti lidech, je tam dost společenských prostor, přirozených center, může fungovat dobře. K tomu je samozřejmě velmi důležitá kvalita zaměstnanců – v péči o lidi s demencí nestačí mít jen velké srdce, ale musíte mít i odborné znalosti a osvojit si specifický přístup ke klientům,“ dodává a naráží tím na problém, který provozovatele těchto specializovaných zařízení aktuálně trápí snad ještě více než financování. A to je personál.
Na ten jsou domovy pro lidi s demencí obzvláště náročné – na šest klientů připadá většinou jeden ošetřovatel.
„V době, kdy všude visí inzeráty Lidlu a Amazonu s vysokými nástupními platy, se zaměstnanci shánějí extrémně špatně,“ potvrzuje Boris Šťastný. Jůzová se už dokonce začíná poohlížet po pečovatelkách za hranicemi. V tomto ohledu se Západu – na rozdíl od dostupnosti péče pro lidi s demencí (v Německu jsou služby poskytovány 26 procentům osob, ve Francii každému druhému, u nás necelým deseti procentům) – už blížíme. Pacienti se tam rodným jazykem s ošetřovateli téměř nedomluví.
Přečtěte si také:
