Turnaj Euro 2016 se odehrává v oku tornáda – boje o kontrolu nad příjmy z evropského fotbalu
Na první pohled není vidět nic zvláštního. Fanoušci v různé míře střízlivosti brázdí ulice francouzských měst, reportéři důležitě kladou hráčům otázky typu „bylo štěstíčko?“, hrdinové jsou oslavováni a rozhodčí proklínáni - zkrátka všechno nasvědčuje tomu, že Euro 2016 je fotbalový turnaj, jak má být.
Pozornost upřená na ofsajdy a nastřelená břevna tak snadno pomine, že jen těsně pod načančanou hladinou evropského fotbalu se odehrává boj daleko tvrdší než mezi šestnáctkami kteréhokoli hřiště. Jde v něm o peníze z lukrativního trhu s fotbalem, jehož těžiště je právě v Evropě.
Jeho hlavními aktéry jsou světová fotbalová federace FIFA ajejí evropská obdoba UEFA, pořadatel právě probíhajícího turnaje. Vztahy obou institucí jsou dlouhodobě na kordy a navíc jsou nepřehledné, což je dáno bizarním upořádáním - evropská asociace je členem světové, ale buď jí přímo podřízená je (podle FIFA), nebo rozhodně není (tvrdí UEFA). V posledních letech se navíc začíná o slovo hlásit ECA, Evropská asociace klubů, jejichž komerční význam neustále roste.
Méně není více
Dlouhodobé spory o kompetence se v posledních dvou letech vyostřily a skandál se všudypřítomnou korupcí je pomohl vynést na světlo. Jde o to, že obě asociace bohatnou ze soutěží, které pořádají. Čím víc zápasů, tím více to vygeneruje televizních vysílacích minut a tím mohutnější tok peněz mohou bafuňáři ovládat.
To je jeden z důvodů neustálého rozšiřování největších turnajů, světových i evropských šampionátů. Když před čtyřiceti lety kopal Antonín Panenka svoji proslulou legrační penaltu, byly čtyři zápasy čtyř mužstev v závěrečné fázi evropského mistrovství věcí prodlouženého víkendu; letos se bude 51 zápasů hrát měsíc.
To je z výše popsaných důvodů výdobytkem evropské vlády Michela Platiniho v čele UEFA. Evropská organizace si ale dělala zálusk na víc. Jak v posledních pěti letech začal houstnout mnohostranný úplatkářský skandál FIFA, začaly v evropské asociaci sílit hlasy volající po odtržení od světové organizace, obvykle pod záminkou čistočisté touhy po férovějším prostředí.
Ačkoli ony hlasy nikdy nedostaly oficiální podobu, argument byl jasný: bez evropského fotbalu by FIFA nemohla pořádat hodnověrný světový šampionát. Naopak evropské mistrovství (jejž by pořádala UEFA) za účasti vybraných mimoevropských týmů by potřebný zvuk mít mohlo. Komu připadá absurdní formát, jenž by umožnil evropské mistrovství vyhrát třeba Argentině, nechť ráčí vzpomenout skepse, jež provázela vznik Ligy mistrů. Myšlenka, že z jedné evropské země bude v klubové soutěži nastupovat pět celků a ze sousední žádný, vypadala podobně nestravitelně. Dnes ovšem je po pětadvaceti letech existence Champions League nejlukrativnějším fotbalovým projektem planety.
Obavy sponzorů
Vážnějším protiargumentem je zděšení globálních sponzorů. McDonalďs, Coca-Cola, Sony a Adidas - čtveřice nejvytrvalejších pravidelně využívá světových šampionátů k rozšíření působnosti na trzích pořadatelských zemí a regionů a evropský trh je již důkladně rozdělen. Jak napsal britský list The Guardian, právě nesoulad se sponzory je hlavním důvodem, proč se UEFA dosud nepokusila mistrovství světa získat pro sebe. Spory vyvrcholily loni, když americké úřady provětraly curyšské ústředí FIFA. Šéf Sepp Blatter musel (ač zoufale nechtěl) rezignovat a nejspíš bude mít na krku trestní stíhání. Exekutiva FIFA v těch dnech zároveň z Curychu vydala přes celé Švýcarsko do sídla UEFA v Nyonu u Ženevy příkaz, že mimo službu má být postaven i Michel Platini coby šéf UEFA.
Evropská asociace odmítla (v naději, že průšvih se sveze po Blatterovi a Platini a spol. budou mít volné ruce). Naneštěstí pro tento úmysl se zjistilo, že Platini je podobný šejdíř jako Blatter. V okamžiku maximálního osobního zostuzení musel i on podat demisi (a sledovat, jak jeho organizace pořádá svůj turnaj creme de la creme bez obsazené funkce prezidenta). Obě organizace tehdy hrozily jedna druhé vystoupením či vyloučením.
Aby toho nebylo málo, Blatterův nástupce v čele FIFA, právník Gianni Infantino, byl do svého jmenování Platiniho pravou rukou v evropském fotbale a finanční nekalosti vyplavaly i na něj (ačkoli z jiného konce, z dokumentů známých jako Panama Papers).
Výsledkem je, že obě organizace jsou v současné době oslabeny a je málo pravděpodobné, že by si troufly na nějaký radikální řez.
Když se dva perou...
Následkem tohoto oslabení logicky stoupl profil třetího hráče, Evropské asociace klubů (ECA). Není divu: právě kluby jsou aktéry lukrativní Ligy mistrů a de facto „správci“ nejcennějšího kapitálu ve fotbalovém byznysu, jednotlivých hráčských hvězd. Kluby vedou separátní spory s FIFA i UEFA.
Světová asociace například navrhla přestupní pravidla, podle nichž hráč může bez penalizace rozvázat smlouvu s klubem, pokud jeho trenér zvolí taktiku, která se mu nelíbí. Evropská asociace zase nedodržela slib, že zaplatí pojištění hráčů pro reprezentační starty v utkáních, která spadají do její kompetence. Jak napsal list Financial Times, šéf ECA Karl-Heinz Rummenigge (jinak výkonný ředitel Bayernu Mnichov) proto začal loni mluvit o možnosti, že by vybrané kluby asociace začaly ignorovat FIFA i UEFA a udělaly by si vlastní soutěž.
O žádném z těchto pnutí se teď měsíc moc psát nebude, protože na přetřes přijde videotechnika či absence fair play. Ale až evropští šampioni odjedou 10. července slavit, rozhoří se boj o fotbalové peníze znovu naplno. A to jediné, co v něm zůstane jisté, bude platnost úsloví o tom, kde začíná páchnout zkažená ryba.
Přečtěte si o největším letošním sportovním svátku v USA:
