Dřevařské království v Paskově

Kolem celulózky Biocel Paskov vyrostlo seskupení dřevařských firem. S hospodářskou krizí se potýkají celkem úspěšně, bojí se však o budoucí přísun suroviny. Hrozí totiž, že české dřevo neskončí u českých zpracovatelů, ale v zahraničních kotlích.

Autor: Jakub Hněvkovský

Obec Paskov leží v severním cípu Moravy na historické hranici se Slezskem, v samotném srdci dnešního Moravskoslezského kraje. Cesta z ostravského hlavního nádraží trvá jen pár desítek minut. Jako by se zde proťaly všechny charakteristiky regionu: Míjíme staré hutní provozy, přímo v Paskově se nachází velký a již uzavřený černouhelný důl, ale obzor krášlí nádherné zelené panorama Beskyd.

Majestátní hory jsou plné stromů. Není hospodárné vozit dřevo z místa těžby příliš daleko, a tak se již před zhruba pětatřiceti lety zrodil záměr vybudovat v Paskově dřevařský kombinát. Nejprve vznikla celulózka Biocel, na svou dobu velmi moderní závod, jenž v roce 1983 nahradil zastaralé provozy v nedalekém Vratimově. Dodávku technologií „na klíč“ obstaralo konsorcium francouzských a rakouských firem.

Surovina pro hygienu

V Česku dnes fungují již jen dvě celulózky. Druhá je ve Štětí (firma Mondi) a dodává buničinu pro výrobu pytlů a balicích papírů. V Paskově zpracovávají smrkové dřevo takzvanou sulfitovou metodou, čímž vzniká měkká buničina, po­užívaná zejména při výrobě hygienických papírů – ubrousků, toaletního papíru a kapesníků. Biocel tedy kdysi přispěl k vyřešení zásadního problému plánovaného hospodářství, jímž byl nedostatek hygienických potřeb. A tím vše na dlouhá léta skončilo. Na další investice, zejména na zamýšlenou moderní pilu, se už nenašly prostředky.

Starý záměr se naplnil až díky soukromému podnikání. Rakušan ­Alfred Heinzel, který se po privatizaci stal vlastníkem Biocelu, přivedl v roce 2003 své krajany z firmy Mayr-Melnhof. „Přesvědčil nás, že ideální místo pro novou pilu najdeme právě vedle celulózky,“ řekl Gottfried Pfister, tehdejší předseda představenstva skupiny Mayr-Melnhof.

Za velkými přišli malí

Postupně přibývaly ještě další provozy. Společnost Leitinger Bio Pelets vyrábí peletky (topivo), firma Abex Substráty se zabývá přípravou zahradnických substrátů a Moravia Timber dělá dřevěné palety.

„Je to ideální seskupení,“ říká Marie Wagnerová, prokuristka, finanční a správní ředitelka společnosti Mayr-Melnhof Holz Paskov. „Štěpka, kterou dodáváme do Biocelu, je důležitým obchodním artiklem a prodáváme ji prakticky bez jakýchkoli dopravních nákladů,“ dodává.

Synergické efekty jsou značné. Na pile řežou smrkové klády, dřevo se pak hobluje a suší. Řezivo najde využití většinou ve stavebnictví, částečně i při výrobě dřevěných obalů a parket. Štěpka, která vzniká jako odpad při produkci řeziva, se dostává pásovým dopravníkem do celulózky. Kryje asi čtvrtinu její roční potřeby a putuje tam bez potíží i v době, kdy silnice pokrývá sníh a led, což je pro Biocel obrovská ­výhoda.

Odřezky, další odpad při zpracování stavebního dřeva, využívá závod na výrobu palet. Kůra se dílem použije na přípravu substrátů a dílem spálí v kotlích. Piliny a hobliny se v peletkárně lisují s kukuřičným škrobem, čímž vzniká topivo bez jakékoli chemie či nečistot, po němž je v Evropě velká poptávka. Roční produkce peletek činí asi 65 tisíc tun. Devadesát procent jde na vývoz, zejména do Rakouska, Itálie a Německa.

Statečný boj s krizí

Dřevařské firmy z Paskova čelí hospodářské situaci celkem dobře. Pila sice před hypoteční krizí dodávala polovinu své produkce do USA a nyní tam nevyváží téměř nic, dokázala si však rychle najít jiné odběratele. Roční zpracovatelská kapacita činí zhruba milion plnometrů a ve firmě předpokládají, že také letos této hodnoty dosáhnou. Pracuje se i v sobotu a neděli.

„Loni jsme 27 procent produkce prodali v tuzemsku,“ upřesňuje Wagnerová. „Když k České republice připočteme Slovensko, Polsko a Maďarsko, dostáváme se na čtyřicet procent. Padesát procent tvoří západní Evropa, především Itálie, Rakousko, Německo a Velká Británie. Sedm procent připadá na Japonsko, zbytek nyní tvoří hlavně severní Afrika,“ doplňuje.

Prodejní rekord

Celulózka v loňském roce prodala rekordní množství buničiny, celkem 284 tisíce tun. „V Evropě přitom produkce papíru poklesla o deset procent a výroba tržní buničiny o čtrnáct,“ podotýká generální ředitel Biocelu Ivo Klimša. Papír totiž výrazně reaguje na jiné obory. Když klesá stavebnictví, propadá se i výroba pytlových papírů. Jestliže propukne hospodářská krize, sníží se potřeba kancelářského papíru, reklamních letáčků, obalů pro elektrotechniku a podobně.

Důvodem relativního úspěchu Biocelu není jen umění jeho obchodníků. Produkci hygienických papírů recese tolik nepoznamenala; určité potřeby lidé pociťují bez ohledu na vývoj konjunktury. „Ceny buničiny však spadly a byl to nejstrmější pád v historii,“ doplňuje Klimša. Společnost přistoupila k řadě úsporných opatření a hospodářský výsledek se jí podařilo udržet v černých číslech. Celulózu z Paskova zpracovávají hlavně italské, německé, slovenské a francouzské papírny.

Obavy o surovinu

Ze dřeva se stává velmi důležitá strategická surovina. K využití ve stavebnictví, při výrobě nábytku a papíru přistupuje stále rostoucí apetit energetiky. Stalo se velkou módou dřevem topit, neboť jde o obnovitelný zdroj, který může poměrně snadno nahradit topné oleje či uhlí. „Máme z toho značné obavy,“ připouští ředitel Klimša.

Předchozí roky nabídku dřeva výrazně ovlivňovaly větrné kalamity. Byla to zejména vichřice Kirill, která v roce 2007 přinesla na trh obrovské množství popadaných stromů. Rok 2009 byl po dlouhé době prvním rokem bez podobných pohrom. Zpracovávalo se sice dřevo z lesů napadených kůrovcem, s tím však těžební plán dopředu počítal. „Dostali jsme se tedy zase před Kirill, čili do situace, kdy se projevuje výrazný přebytek kapacit jak pilařských, tak ostatních,“ popisuje Klimša.

Celulózka využívá především takzvanou vlákninu, tedy dřevo z probírek a méně kvalitní části kmenů. Vlákninového dřeva je nyní značný nedostatek, neboť často končí v kotlích. Jeho cena v poslední době ustavičně stoupá.

Biocel ročně spotřebuje asi 1,5 milionu kubických metrů dřeva. Z toho polovinu nakupuje jako vlákninu, která se v Biocelu štěpkuje, čili seká. Druhou polovinu kupuje z pil jako takzvanou pilařskou štěpku, z toho asi 300 tisíc metrů kubických od sousední pily Mayr-Melnhof.

Hlavní partner – Lesy ČR

Hlavním dodavatelem vlákniny jsou Lesy České republiky. „Máme s nimi uzavřeny dlouhodobé smlouvy, poslední dobíhá letos,“ konstatuje Klimša. Od roku 2011 by měl odstartovat nový způsob hospodaření, který znamená, že Lesy České republiky už budou jen v roli správce majetku a vzdají se obchodní činnosti. Prodej dřeva pak budou zajišťovat privátní firmy, které získají určité lokality ve výběrovém řízení. Je to citelný rozdíl oproti třem předchozím rokům, kdy se podobným způsobem postupovalo jen na polovině území, ale dřevo vytěžené na druhé polovině území Lesy České republiky prodávaly samy.

Podle Klimši byla cenná hlavně dlouhodobost smluvních vztahů s Lesy ČR, založená na tom, že obě strany považovaly spolupráci za výhodnou. „Státní lesy nám vycházely vstříc když byl dřeva nedostatek, ale obráceně to platilo také. V době kalamity jsme jim pomohli tím, že jsme nakoupili dřevo v mnohem větším objemu, než jsme aktuálně potřebovali. Tak jsme pomohli dostat dřevo z lesa a pak jsme je tady za velkých nákladů skladovali, což zabránilo tomu, aby se znehodnotilo,“ zdůrazňuje ředitel.

Na dodávkách pro Biocel mají Lesy ČR asi poloviční podíl, zbytek je z lesů soukromých, obecních a vojenských. Jen zhruba deset procent potřeby pokrývá dovoz, a to ze Slovenska, Ukrajiny, Litvy a Běloruska.

„Věříme, že s privátními subjekty, které mají od příštího roku prodávat dřevo vytěžené v státních lesích, navážeme dobré obchodní vztahy,“ říká Klimša. „Upozorňujeme však, že by si stát měl smluvně zachoval pojistku – předkupní právo na část dřevní hmoty.“

Výběrové řízení, které je nyní dočasně pozastaveno, může skončit různě. Nikdo předem neví, které subjekty zvítězí, kdo bude s dřevem obchodovat. „Podmínky jsou nastaveny tak, že v konsorciu s nějakou středně velkou lesnickou firmou může působit obr z nesouvisejícího oboru, třeba z energetiky nebo dopravy. Tendr by tak vnesl do systému zcela jiné zájmy. Dosud soutěžili lesáci mezi sebou, dnes nastává úplně jiná situace,“ domnívá se Ivo Klimša, který je zároveň prezidentem Konfederace lesnických a dřevařských svazů.

Stát by měl mít právo veta

Každý stát si hlídá své hospodářské zájmy, zaměstnanost, rozvoj zpracovatelského průmyslu. Vláda by si proto podle Klimši měla ponechat možnost zasáhnout, kdyby hrozilo, že české dřevo místo ke zpracování v Česku zamíří do rakouských či německých kotlů. „Není přece v zájmu státu, aby tady skončili výrobci dýh, nábytku, dřevěných domů a celulózy, a dřevo se vyvezlo ke zpracování a spálení do ciziny,“ zdůrazňuje.

Dřevařské podniky v Paskově zaměstnávají dohromady asi 700 lidí, z toho 370 připadá na Biocel a 240 na pilu Mayr-Melnhof. V areálu však pracuje lidí mnohem víc, přibližně 1500. Zaměstnávají je malé a střední firmy, jimž Biocel pronajal pros­tory. Například Technomont zaměs­tnává 185 lidí a zabývá se výrobou zařízení pro energetiku. Společnost Elektroservis, která vznikla na začátku 90. let z pracovníků obslužného útvaru Biocelu, zaměstnává šedesát lidí a většinu zakázek již má odjinud.

Podniky z Paskova se staly jádrem Moravskoslezského dřevařského klastru, který vznikl v roce 2005. Seskupení má přibližně 35 členů. „K jednomu stolu sedly firmy, které spojuje zájem na dřevu,“ popisuje Klimša. Společnosti si vyměňují informace a začaly některé záležitosti řešit společně. Na jejich návrh vznikl například nový obor na Stavební fakultě VŠB-TU, který se zabývá dřevěnými konstrukcemi. Členové seskupení mohou využít specializovanou laboratoř. Klastr rovněž rozvíjí projekt Dřevařská akademie, jehož posláním je sladit osnovy středních škol s požadavky podniků a nalákat na tyto školy nové posluchače.

Investice do energetiky a ekologie Samotný Biocel se ještě chystá investovat do energetiky. Zatím 90 procent své energetické potřeby vyrábí spalováním výluhů, vznikajících jako odpad při výrobě buničiny, a kůry. Pro výrobu zbylých deseti procent energie dosud využívá černé uhlí a plyn. „Máme v úmyslu postavit nový regenerační kotel a veškerou energii bychom pak získávali z obnovitelných zdrojů,“ říká Ivo Klimša. Firma zatím nespálí všechny výluhy, část jich prodává. „Kdybychom energetiku posílili výstavbou dalšího kotle, nepotřebovali bychom už žádné uhlí a jen minimum plynu, z ekologického hlediska bychom byli příkladnou celulózkou,“ uvádí ředitel. „Věříme, že ještě letos se rozhodne o zahájení výstavby.“ Moderní celulózku již nejde ­vůbec srovnávat s historickými páchnoucími provozy. Když se však objevily první zprávy, že vedle ­Biocelu vyroste ještě pila, obyvatelé Paskova a okolních obcí protestovali. ­Pokud by totiž silnice zůstaly tak, jak byly, v přilehlých obcích by se hustota nákladní dopravy zvýšila třikrát. Díky Moravskoslezskému kraji a agentuře CzechInvest však vznikla nová ­spojka z areálu přímo na čtyřproudovou silnici, která vede z Frýdku-Místku do Ostravy. Nák­ladní auta se tak obcím vyhý­bají. Stromy se musí spočítat**

Pospícháme na Pendolino. Za zády nám zůstala pila s celulózkou, z nové silniční spojky se znovu otvírá krásný pohled na zelené Beskydy. Nejen pracovníky dřevařských a lesnických firem zajímá, kolik je v českých, moravských a slezských lesích skutečně dřeva. Ukázat to má druhé kolo inventarizace, přičemž výsledky budou známy zřejmě kolem roku 2014.

Pokud by druhé kolo inventarizace potvrdilo výsledky kola prvního, znamenalo by to, že zásoba dřevní hmoty v lesích je až o třetinu vyšší, než se dosud uvádělo. Stromy totiž rostou rychleji než dřív a skutečná plocha lesů se navíc v poválečném období zvětšovala. Možnosti pro těžbu by se tedy mohly poněkud zvýšit, z hlediska ročních objemů by však stejně nešlo o žádnou dramatickou změnu. Nejdůležitější otázkou tak zůstává, zda tuzemské dřevo nezamíří v nezpracovaném stavu do ciziny.