Spolumajitel jedné z největších textilních továren v Brně patřil k významným moravským podnikatelům 19. století. Za zásluhy o rozvoj průmyslu byl povýšen do šlechtického stavu a směl používat přídomek Elder von Stražisko.
Brněnská Vlněna půjde k zemi. Kdysi prosperující textilní továrna po krachu v roce 1997 smutně chátrá a její slavnou minulost připomínají už jen stovky rozházených špulek a zaprášené vzorníky látek mezi hromadami suti. Současný majitel, společnost CTP Invest, chce všechny stávající budovy zbourat a na jejich místě vybudovat nový obchodní a bytový komplex. Přesto to ještě počátkem roku vypadalo, že osud jedné z největších brněnských textilek není zcela zpečetěn. Památkáři dali totiž ministerstvu kultury podnět k zachování alespoň nejhodnotnější části areálu – paláce podnikatelské rodiny Bochnerů. Poslední naděje na záchranu ovšem v polovině srpna padly. Ministerstvo návrh zamítlo s odůvodněním, že na budově proběhly už tak nenávratné procesy, že zachránit nejde. Památkáře toto rozhodnutí zklamalo. Tovární areál je podle nich hodnotný nejen architektonicky, ale také symbolicky. Zachycuje rys industriálního rozvoje Brna a dokládá, že moravská metropole byla kdysi textilním centrem celé střední Evropy.
Otec a synové
Výrazně se o to zasloužila právě česko-německá rodina Bochnerů, jejíž členové vládli brněnskému textilu prakticky celé 19. století. Johann Bochner zde začal s výrobou suken a vlněného zboží už roku 1828. Z obyčejného tkalce se brzy vypracoval na průmyslového podnikatele a roku 1842 získal i tovární oprávnění. Jeho produkce měla značný rozsah a výrobky se vyvážely na Sardinii, do Itálie či Švýcarska.
Po jeho smrti vedla továrnu vdova Anna Bochnerová, která roku 1856 předala řízení synům Theodorovi a Edmundovi. Bratři společnými silami rodinný podnik rozšířili a zmodernizovali. V jeho čele stáli zpočátku společně, hlavní slovo ale postupně získal mladší bratr Edmund.
Narodil se roku 1832 v Brně, kde také vystudoval a seznámil se s výrobou textilu. Od dětství pomáhal otci, jeho nástup do čela podniku byl proto logickým vyústěním. Vedle podnikání se věnoval také veřejně prospěšné činnosti. Byl například kurátorem moravskoslezského institutu pro nevidomé a spoluzakladatelem Moravského podpůrného spolku pro válečné invalidy.
Cesta za titulem
Rodinnou textilku neustále rozšiřoval a podnik vybavil nejmodernějšími stroji, což mu zajistilo náskok před ostatními podnikateli. Jeho největším snem byl ale zisk šlechtického titulu, o který usiloval řadu let. Kvůli tomuto cíli koupil roku 1881 také letohrádek v Přemyslovicích u Stražiska nedaleko Prostějova. Objekt nechal postavit jiný brněnský továrník Karel Příza a plánoval u něj vybudovat také malé lázně. Záměr ale nestihl uskutečnit a jeho potomci areál prodali.
Edmund Bochner se chopil příležitosti a počátkem 80. let 19. století nechal původní letohrádek přestavět na honosný zámek. Práci dostal na starost architekt August Prokop, jehož úkolem bylo navrhnout novogotické sídlo v britském stylu. Rezidence musela splňovat tehdejší nároky na obytný komfort a zároveň evokovat atmosféru starobylého sídla.
Výsledkem byla trojkřídlá stavba se dvěma věžemi, vysokým trojúhelníkovým štítem a zubatým cimbuřím. Středověkému hradu či zámku se sice podobala jen vzdáleně, svůj účel ale splnila. Roku 1885 byl Edmund Bochner za zásluhy o rozvoj průmyslu povýšen do šlechtického stavu s přídomkem Elder von Stražisko.
Dva brněnské paláce
Kromě zámku v Přemyslovicích vlastnila rodina Bochnerů také dva městské paláce přímo v Brně. Jedním byl někdejší Berglův palác v dnešní Lidické ulici, vybudovaný v letech 1860 až 1863 pro továrníka a obchodníka s kůžemi Johanna Bergla.
Druhý palác si nechali bratři Edmund a Theodor Bochnerovi postavit v polovině 60. let 19. století hned vedle své textilní továrny a využívali ho také jako hlavní úřadovnu. Projektantem stavby, jedné z prvních novorenesančních budov v Brně, byl místní architekt Josef Arnold. Inspiroval se vrcholným římským obdobím a důraz kladl především na honosnou vstupní část. Průčelí paláce bylo později sjednoceno s architekturou továrních hal, nadále byl ale zachován jeho dominantní vzhled.
Nešťastný cukr
Edmund Bochner úspěšně podnikal až do konce 80. let 19. století. Poté textilní továrnu v Brně prodal a začal se zabývat tehdy rychle se rozvíjejícím cukrovarnictvím, ve kterém chtěl vydělat velké peníze. Investoval však příliš, na což také později doplatil. Stal se akcionářem cukrovarů v Drnovicích, Drahanovicích a Chropyni, avšak poslední z těchto podniků brzy zkrachoval a Bochner přišel o značnou část majetku. Byl navíc obviněn, že úpadek cukrovaru zavinil. K podnikání se už nevrátil a roku 1903 zemřel.
Brněnskou textilku koupila firma Stiassny a úspěšně ji vedla až do konce druhé světové války. Poté přišlo znárodnění a začlenění do nově vzniklého podniku Vlněna. Továrna vyráběla vlněné příze a různé látky, například pro obleky či pláště. Patřila k největším brněnským zaměstnavatelům, po roce 1989 ale přišel její strmý pád.
Roku 1994 se Vlněna změnila na akciovou společnost, objem výroby se však neustále snižoval, až nakonec představoval jen zlomek původní produkce. Vedení se ještě snažilo urovnat pohledávky prodejem několika objektů, dluhová past byla ale už příliš velká. Soud proto roku 1997 dosadil do Vlněny likvidátora a později i správce konkurzní podstaty. Ten propustil zbytek zaměstnanců a historii textilky definitivně uzavřel.
Edmund Bochner (1832–1903)
Narodil se 12. listopadu 1832 v Brně jako syn textilního podnikatele Johanna Bochnera. S bratrem Theodorem roku 1856 rodinnou firmu převzali a zmodernizovali. Zpočátku vedli podnik společně, později získal většinu pravomocí Edmund. Kromě podnikání se věnoval také veřejně prospěšné činnosti, byl například kurátorem moravskoslezského institutu pro nevidomé. Roku 1881 koupil letohrádek v Přemyslovicích, který přebudoval na honosný zámek. Za zásluhy o rozvoj průmyslu byl povýšen do šlechtického stavu a úspěšně podnikal až do konce 80. let 19. století. Zemřel roku 1903.
