Ještě na začátku 90. let tady čekaly desítky autobusů. Teď je ale obří plac s opadajícími betonovými přístřešky a plechovými nástěnkami na jízdní řády úplně prázdný.
A že má zdejší areál to nejlepší dávno za sebou, dokazuje i rezavějící výšková budova bývalého ředitelství. Už z dálky jako maják oznamuje, že továrna s logem ZŤS, kde se montovaly těžké lokomotivy či odlévala tanková děla a raketomety, je spíše skanzenem.
Areál po Závodech ťažkého strojárstva v Dubnici nad Váhom si rozdělilo několik menších firem. Někdo tu má sklady, jiná společnost zase kanceláře. Tak živo, jako když vrátnicí vcházelo každý den patnáct tisíc lidí, tady už ale nebude.
I když v poslední době se opět začalo ozývat dunění ze tří velkých hal na kopečku a v noci je přes jejich špinavá okna vidět žár rozpáleného železa.
„Děláme tady na tři směny. Nesmí to vyhasnout. Když bychom ji nechali vyhasnout, nabíhala by dva a půl dne,“ obhlíží jeden z kovářů rozžhavenou karuselovou pec. Skrz otevřená dvířka je vidět, jak se v jejím břiše při 1200 stupních Celsia nahřívá několik odlitků. Po pár minutách malý jeřáb jeden vytáhne. „Musí vychladnout na 890 stupňů Celsia,“ sleduje strojař kolo zářící barvou ranního slunce. Pak ruka jeřábu odlitek podá do vysokého bucharu, který z něj silou 40 tun z každé strany vytvaruje železniční kolo.
Ještě loni byla kovárna závislá na dovozu železa z jiných podniků. To už ale neplatí. „Metalurgie tady několik let nefungovala, byla zastaralá, ale už ji obnovujeme,“ pokyvuje hlavou Pavel Svoreň, předseda představenstva ZŤS Metalurg.
Federální obnova
Představa, že by se v obřích šamotových pecích, kam je možné nalít až 23 tun „lávy“, ještě někdy tavilo železo, přitom ještě před několika lety vypadala jako fantasmagorie. Podnik s názvem Metalurg Steel, později přejmenovaný na Dubnický metalurgický kombinát, vytvářel dluhy jdoucí do stovek tisíc eur, zaměstnanci stávkovali, odběratelé rušili smlouvy. Především kvůli nezaplaceným odvodům se pak někdejší klenot a chroptící motor slovenského průmyslu v roce 2014 dostal do existenčních potíží. S touto érou je spojený bratislavský podnikatel Juraj Mác. Nyní čelí obvinění.
Od 1. prosince 2015 má dubnická továrna nové jméno i majitele. Za akciovkou ZŤS Metalurg stojí zbrojař Jaroslav Strnad se svou skupinou Czechoslovak Group, menšinový podíl získal slovenský podnikatel Alexej Beljajev. „Investice do získání ZŤS Metalurg přesáhla 100 milionů korun, ale vyšší částku si vyžádají investice do nových strojů i oprav zanedbaných nemovitostí“ přibližuje mluvčí Czechoslovak Group Andrej Čírtek.
A kdo je Alexej Beljajev? O potomkovi carského důstojníka se říká, že díky své skupině Optifln vládne slovenskému strojírenství a přátelí se i s premiérem Robertem Ficem. Strnad s Beljajevem spolupracuje dlouhodobě v železničním průmyslu, dělí se například o třemošnického výrobce železničních brzd Dako CZ.
V květnu to spustíme
„Když jsem sem přišel poprvé, čekal mě šok. Hrozný. Fabrika byla vybydlená, nevyráběla, byla závislá jen na dvou odběratelích“ vybavuje si Svoreň loňský podzim. Dnes už ale ve své kanceláři v patře nad hlubinnými pecemi vypadá spokojeněji.
Novému vedení se prý podařilo restartovat obchod a dvě třetiny bývalých zákazníků se vrátily. Pro továrnu postavenou na zastaralých technologiích, kde se navíc před několika lety zastavil čas, je to překvapivé. „Říkali jsme jim, jaká je moje vize, jak by to tu mělo za pár let vypadat. Bereme je do výroby a představujeme investiční plány“ pokračuje Svoreň.
Spíš než na slovenský trh se ale chce ZŤS Metalurg zaměřovat na export. Zatímco doma končí zhruba 23 procent produkce, za hranice míří 77 procent. Nejvíce do Německa, Itálie či České republiky. Vlastníci by zde chtěli do roku 2018 investovat téměř 220 milionů korun, prvním velkým nákupem je nová pec, v níž se budou odlévat osy pro rychlovlaky.
A poměrně velkou částku spolknou i opravy děravých střech, upozorňuje Pavel Svoreň přímo v hale kovárny, když se proplétá mezi kalužemi. Kromě výroby pro železniční průmysl se ZŤS Metalurg zaměřuje i na přístavní techniku, jako jsou například součástky jeřábů. Ovšem ZŤS a jejich hlavní výroba historicky tvořily páteř obranného průmyslu. Ktomu se noví vlastníci chtějí vrátit.
V květnu příštího roku plánují rozjet zbrojní výrobu pro další podniky sdružené v Czechoslovak Group. Nemusí jít jen o náklaďáky Tatra, vybavovat by mohli i obrněné transportéry Pandur nebo modernizované samohybné houfnice Dana-M1 CZ. „Může jít o některé komponenty, jako jsou podvozkové díly, otočné části či kolové sestavy,“ plánuje Svoreň.
Nejsou lidi
Představy nových majitelů ovšem závisejí na něčem jiném, než jsou jen peníze a odběratelé. Musejí mít dostatek zaměstnanců. A to se dneska jeví jako poměrně velký zádrhel. Od loňského prosince už sice stihli nabrat 50 nových lidí a počet zaměstnanců se zvýšil na 150, ale techniků je v Dubnici a okolí málo. „Přitom jsme jich schopni uživit desítky až stovky dalších“ počítá Svoreň.
Stávalo tu učiliště, to se ale kvůli nedostatku žáků sloučilo se střední odbornou školou. A přesto dívek a chlapců ve třídách každoročně ubývá. Obory už nejsou tolik atraktivní, učiliště hledá nové směry. Kvůli mnohaleté klinické smrti dubnické továrny jinou možnost ani nemělo.
Zástupci ZŤS Metalurg proto jednají s vedením školy, jak mezeru zaplnit a znovu dávat vzdělání budoucím zaměstnancům slévárny a kovárny. Svoreně trápí stejná bolest i v Česku. V Kopřivnici má na starost provozy firmy Tatra Metalurgie a tam panuje také nedostatek lidí.
Proces oživení už je naplánovaný. „Moje heslo je škola a internát. Za dobrý průměr dám učňům stipendium 300 až 500 korun měsíčně, po skončení školy pak u mě budou mít možnost pracovat“ nepochybuje Svoreň.
Nejde o nic nového. V Česku se takhle chová mnoho firem, jež trpí nedostatkem absolventů technických oborů. Svoreň odmítá, že by se v Kopřivnici nebo Dubnici inspiroval Baťovou školou práce. Jako člověk z Karviné a původním povolání havíř mnohem raději mluví o bývalých hornických učilištích provázaných se svými mateřskými doly.
Věrné dynastie
I když se uvnitř hal neustále opravuje a montují nové lisy, ze zaprášených a opuštěných nákladních „vétřiesek“ s vypuštěnými pneumatikami a rozbité dlažby je stále zřetelně cítit, do jak velkého rozkladu se podnik v minulých letech dostal. A že resuscitace potrvá několik let. Pavel Svoreň ovšem zůstává optimistou.
Hlavně díky tomu, že duši si fabrika pořád udržuje. Na mysli má zaměstnance, kteří zde pracují celý život stejně jako jejich otci a dědečkové. „Ti lidé nezapomněli, že to bylo průmyslové srdce Slovenska. Když jsou fabrice věrné celé dynastie, je to důkaz, že jí věří“ těší Svoreně.
Pokud vize nových vlastníků klapnou a příští rok skutečně rozjedou zbrojní výrobu, bude to přesně 80 let poté, co Škoda Plzeň zahájila v roce 1937 v podhůří Strážovských vrchů dělostřeleckou produkci. 9
| Historie závodů nad Váhem |
|---|
| • 1937: v Dubnici nad Váhom založila Škoda Plzeň dělostřeleckou továrnu, součástí byl i podzemní provoz |
| • 1939 až 1945: během druhé světové války se továrna stala důležitou součástí říšského Hermann Goring Waffenwerke, veškerá výroba děl, munice a součástek torpéd či leteckých torpéd mířila do wehrmachtu; pracovalo zde zhruba 4700 lidí |
| • 1945 až 1948: poválečná obnova provozů, které nejvíce utrpěly v létě 1944 při spojeneckém bombardování; prvními výrobky jsou konstrukce mostů |
| • 1948 až 70. léta: opět začíná dělostřelecká výroba a z továrny se stává národní podnik, který vystřídal několik názvů (Škodové závody, Závody K. J. Vorošilova, Strojárské a metalurgické závody) |
| • 1978 až 1990: fabrika nese název Závody ťažkého strojárstva, provozy se rozšiřují, v 80. letech zde pracovalo 15 tisíc lidí |
| • první polovina 90. let: nastává útlum zbrojní výroby (kvůli rozpadu Sovětského svazu, kam mířila většina produkce) |
| • 1996: dochází k privatizaci, vzniká několik nástupnických podniků, které ale samostatně nedokážou příliš konkurovat zahraničním výrobcům |
| • 1998: noví vlastníci zakládají mnoho dceřiných firem, potíže se prohlubují, společnost je řadu let v konkurzu |
| • prosinec 2015: za částku přesahující sto milionů korun podnik Dubnický metalurgický kombinát kupují Jaroslav Strnad a Alexej Beljajev, výroba se zde rozbíhá pod novým názvem ZTS Metalurg |
Čtěte také:
Zbrojař Strnad: Nejsem překupník. Tatru Číňanům neprodám
