Jan Mühlfeit uzavřel jednu svoji životní kapitolu a s vervou se pustil do další. Jeho silnými tématy jsou dnes školství, „odemykání“ lidského potenciálu, trvalá udržitelnost, šetrný přístup k životnímu prostředí, vztah k technologiím.
Na jedné straně máme vyspělé technologie a ty se v zásadě vyvíjejí exponenciálně. Nejen že se zdvojnásobí třeba výpočetní kapacita, zdvojnásobí se počet informací, zdvojnásobí se i stres a všechno. Ovšem lidstvo se vyvíjí lineárně. Náš mozek se nezměnil za posledních 10 tisíc let. Když jsme ve vychýlené situaci - je to pořád ve stylu Bojuj nebo uteč! A tenhle obrovský rozkmit mezi člověkem a technologií do jisté míry zapříčiňuje to, že už vlastně nestíháme. Dnešní společnost je boj o lidskou pozornost.
Zvládnout moderní technologie je stále náročnější, tlak na každého stoupá. Jak dlouho to ještě vydržíme?
To myslíte jak?
Lidi se v zásadě vydrží soustředit 12 minut bez přerušení. Tudíž už brzy nebudeme žít ve společnosti digitální, ale ve společnosti příběhů. O tom jsem přesvědčený. Samotná fakta už nikoho nezajímají, musíte je zabalit do dobré story, abyste udržel pozornost. Já když přednáším, tak během hodiny jich tam mám vždy pět šest. Proč to celé vykládám? Protože technologie má velmi pozitivní vliv na lid, ale také negativní. Největší problém po obezitě je dnes v Americe ADD (Attention Deficit Disorder), lidé se neumějí soustředit. Pokud se však neumíte soustředit, tak už se hovoří o jevu, který se nazývá digitální demence. Když se nedokáží soustředit, neporozumí obsahu textu, tak jsou v podstatě nevzdělavatelní.
Co s tím? Odpočívat? Meditovat? Někam utéct?
Jak jsem řekl, ženeme se exponenciálně za něčím, ale lidstvo vlastně reaguje jenom lineárně. Neumíme odpočívat. Odpočíváme fyzicky, ale mentálně skoro nikdy. Protože nám ta zařízení pořádně dávají zabrat. S tím souvisí kategorie lidské štěstí. Třeba v Americe se za posledních třicet let příjem ztrojnásobil, štěstí je ale „flat“ nebo i padá. Je to dáno tím, že se lidé pořád za něčím ženou. To štěstí ale není jeden bod na té časové ose, ale je to ten proces. Pokud budeme produkovat generaci nevzdělavatelných hlupáků zásluhou technologií, tak to není úplně ono. Jde o to se vrátit do nějaké rovnováhy. Více to vyvážit – mezi technologiemi a lidmi. Ten vztah je v téhle chvíli jasně disbalanční. Technologie nás už válcují. A my na to sami naskakujeme.
Jsme už tak opotřebovaní, že tu hrozbu nevidíme? Nebo tak otrlí, že ji vidět nechceme?
My žijeme pořád v iluzi, že náš mozek je multitaskingový. Není. Multitasking je to, že se překrývají dva procesy. To mozek neumí. Mozek umí skákat z jedné činnosti na druhou. Ale stojí nás to strašně moc úsilí. Říká se tomu anglicky switching cost. Z nějaké důvodu to máme v genech, jsem zvyklí dělat v devadesáti minutových periodách a potom si odpočinout. Proto přednášky na školách a všechno další se musí dělat v devadesátiminutových periodách. Ale tak to ve skutečnosti není. My jedeme téměř 24/7.
Nepřehlédněte rozhovor se slavným ekonomickým historikem:
Robert Skidelsky: Nekonečný růst je šílená myšlenka
Pořádáte množství přednášek, vystupujete jako mentor i v televizních programech. Co tam říkáte? Máte nějaký recept?
Tak já vidím šanci ve vzdělávání. To je základ. To se snažím dělat. Mám takový model, který představím v knížce Positive Leader, kterou na podzim vydá největší nakladatelství světa Pearson v edici Financial Times Publishing. A v ní říkám, že lidi, organizace dělají pořád čtyři stejné chyby. Nedokáží „odemykat“ lidský potenciál.
Jaké ty čtyři chyby jsou?
Za prvé: organizace si myslí, že když budou zlepšovat slabiny svých zaměstnanců, tak se z nich stanou šampióni. To není pravda. Lidi by měli pracovat na tom, kde mají svůj přirozený talent. Začíná to již ve škole, kde systém jednoznačně nerozvíjí u dětí to, v čem jsou dobré. Navíc se nyní ukázalo, že není nikdy pozdě začít. Lze na rozvíjení svého talentu začít pracovat i třeba v padesátce.
Druhá věc je ta, že lidi by si měli najít smysl života, i organizace, než začnou plánovat. Ono je to však obráceně. Vždycky lidem říkám, může se vám stát, že budete šplhat po nějakém žebříku a na konci života zjistíte, že ten žebřík byl opřený o špatnou zeď.
Třetí věc s tím souvisí - je to o přetěžování. Čas se nedá řídit, je vyčerpatelný. Jediné, co můžeme řídit, je naše energie. To věděli už staří Řekové. Máme fyzickou energii, emocionální, mentální a spirituální. A tyhle energie musíme umět vydávat. Odpočinout si, obnovit síly, pak můžeme vydat ještě více.
A poslední - lidi si myslí, že pokud budou ještě úspěšnější, tak budou ještě šťastnější. Ale tak to nefunguje. Štěstí není jeden bod na ose. Je to vlastně potěšení, které člověk prožívá na cestě.
Tenhle můj model by měl pomoct vybudovat vyváženější lidskou společnost. Já vždycky říkám, že není špatné být nejlepší na světě, když jste nejlepší pro ten svět. Ale to bohužel často není. Většinou se ženeme za tím profitem.
Jan Mühlfeit (54) Český manažer, globální stratég, kouč a mentor. Téměř 22 let působil ve firmě Microsoft, naposledy jako prezident společnosti pro Evropu. Je poradcem mnoha vládních i mezinárodních organizací, například AIESEC, Světové ekonomické fórum, Evropská komise, OECD. Je rovněž ambasadorem nového filmového festivalu Ekotop, jehož tématem je udržitelný rozvoj.
Přečtěte si rozhovor s rektorem ČVUT Petrem Konvalinkou:
Rektor ČVUT Konvalinka: Hlad po našich absolventech je veliký
