(EURO 36/2006)
Název článku asi trefný, jen bych chtěl reagovat na některé nepřesnosti. Jako vedoucí Finančního analytického útvaru (FAÚ) jsem neměl pravomoc „nechat peníze odejít z republiky“ nebo „peníze pustit ven“. To mohla udělat jedině banka. FAÚ tehdy skutečně transakci pozastavil a ve 48 hodinách vymezených zákonem shromáždil a analyzoval celou řadu údajů s cílem zjistit, zda nejde o praní peněz nebo správně „legalizaci výnosů z trestné činnosti“, to byl totiž předmět činnosti FAÚ vyplývající ze zákona. Rovněž jsme se snažili získat nebo zjistit skutečnosti, které odůvodňují podezření, že byl spáchán trestný čin, a to v tehdy platných technických a kapacitních podmínkách. Vznesli jsme při tom požadavky na sdělení informací od mnoha relevantních subjektů. Samozřejmě jsme se obrátili i na Úřad pro cenné papíry (ÚCP). Ten byl totiž odpovědný za regulaci kapitálového trhu. Od něj zejména jsme očekávali informace, které bychom mohli použít k případnému zpracování trestního oznámení. Jedině trestní oznámení by mohlo pozastavení transakce o trochu prodloužit. Žádné takové informace nám však žádný z oslovených subjektů nedodal a ani my jsme je nezjistili. Došli jsme tedy k závěru že:
- prostředky jednoznačně nepocházejí z trestné činnosti, jde o legální zdroj a nejde o výnosy z trestné činnosti, a tedy ani o „praní peněz“,
- nemáme k dispozici žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že byl spáchán trestný čin.
Proto jsme rozhodli, že trestní oznámení není možné podat. Brali jsem přitom v úvahu i další skutečnosti:
- že prostředky směřují na jednoznačně identifikovaný účet v Lucembursku, tedy zakládajícím státu EU (podle příslušné legislativy EU byl přijat i náš zákon a zřízen náš útvar), nešly tedy do tzv. daňových a podobných rájů,
- hrozilo nebezpečí, že podáním nezdůvodněného trestního oznámení by se FAÚ vystavoval možné žaloby o náhradu škody, neboť smlouva o převodu cenných papírů obsahovala klauzuli o penalizaci při nedodržení lhůt pro placení (0,5 procenta denně, tedy více než 6 milionů korun denně ), a rovněž nebezpečí tzv. křivého obvinění, což je trestný čin.
Vlastně nevím, co je mi nyní po téměř deseti letech dáváno za vinu. Podle mého názoru je v usnesení policie je celá řad „děr“, pokud jde o můj vztah k celé záležitosti. Není uveden jediný právní předpis, který bych porušil, vůbec není prokazováno, že bych se s kýmkoli ze spoluobviněných stýkal, jednal s nimi nebo něco podobného. Z 19 osob uvedených v usnesení jsem v souvislosti s vyšetřováním přišel do kontaktu pouze s ředitelem ÚCP, když jsem ho žádal o informace a když on mě odkázal na své podřízené, aniž by nám relevantní informace poskytli.
V reakci na snahy některých lidí mě očerňovat (qui bono) bych chtěl říci, že jsem pro FAÚ (nejen) udělal mnoho užitečného. Samotné jeho zřízení nebyl lehký úkol. Vytvořil jsem ho tzv. na zelené louce, na základech, které jsem mu dal, pracuje dodnes, i když samozřejmě v nesrovnatelně lepších podmínkách (což je dobře). V té době byly ve střední a východní Evropě takové útvary pouze dva, u nás a ve Slovinsku. Česká republika tak byla v tomto směru něčím jako průkopníkem – třeba to někomu vadilo. Pod mým vedením FAÚ prokázal svými aktivitami nejen doma, ale i v mezinárodním měřítku svoji akceschopnost – i to mohlo někomu vadit. Při založení útvaru byla zvolena tzv. administrativní forma, tzn. že útvar spadal do pravomoci ministerstva financí, a nikoli ministerstva vnitra, nebyl tedy orgánem činným v trestním řízení. Jeho zaměření byly zejména „sběr a analýza údajů“, a nikoli odhalování, nebo dokonce postihování trestné činnosti. K tomu měl také přiměřeně skromné vybavení.
Jsem přesvědčen, že naše tehdejší rozhodnutí bylo s ohledem na okolnosti správné. Nešlo o praní peněz, ale o problém kapitálového trhu. I dosavadní vývoj případu nám dává za pravdu. Nepodařilo se ho početným týmům odborníků vyřešit ani po téměř deseti letech, my jsme na to měli 48 hodin (!). Takže i v mém případě je to střelba vedle.
Jiří Kudlík, bývalý vedoucí FAÚ
